Poprvé houkačkou

Dulcia non novit, qui non gustavit amara...

Poprvé v životě jsem jela sanitkou. To když ňa odváželi s rozbitú hlavú soukromým vozem, neplatí.
Ale teď jo. Sice bez fanfáry, zato s modrým blikátkem a na lehátečku jak princeznička. Bohužel sa mi chtělo hrozně čůrat, tak jsem si to teda moc neužila. Do Opavy na infekční oddělení nám to trvalo asi hoďku. Šofér je elitní a mohl by machrovat aj na rellye. Nevím, jestli za bílými vlasy sa skrývá ta zručnost, nebo jestli aj ostatní saniťáci sú tak bravurní. Možná obojí. V každém případě, abych si necvrnkla do kraťasů, měla jsem plnú hubu kecú a sestřička měla občas co dělat, aby odpověděla a zároveň si přečetla anamnézu a vyplnila jakési lejstra. Po tom, co mi odebrali liquor z páteře, mi cvrnkli do žil nějaký oblbovák. Na celú záležitost si sice pamatuju, ale dny mi splývaly. Takže i tohle okecáváníčko, které stejně píšu jen kvůli některým hlodům - které bez kontextu neznamenají nic, a přece by vás jako čtenáře mohly pobavit (a o to tu jde), budu psát tak nějak na přeskáčku. A někdy hodně složitě. Su nemocný člověk, že.

Teď už se nedivím, že jsem si nepamatovala vypakování mého pojízdného gauče ze sanity, výcuc výtahem a prosvištění na pokoj. Pamatuju si jen vlídnú tvář a hezké oči pana primáře, který se sice nepředstavil (nebo jsem to asi jen nepostřehla), ale se slovy "Tak vás tu vítám na našem oddělení", se na ňa usmíval. Ten jeho úsměv mi navzdory výpadku podoby chodby a pokoje, na který mě vezli, utkvěl v makovici. Usmíval se na mě tak, jako se novopečený tatínek usmíval na svého rozkošňoučkého potomka nebo jak se lidé usmívají na blázny. Díky tomu jsem se na pana primáře pokaždé těšila a culila se při jeho vizitách jak rozčampnutá fazola. On mě zase na oplátku zatahal za palec u nohy nebo poklepal po líném koleni. Bylo to to první, co mohl návštěvník našeho pokoje číslo 12 uvidět při příchodu, bo jsem měla nohy opřené o opěradlo při ostře zvednutém lehátku. A celá moje postel, první v pořadí, při cestě dovnitř trošku vyčnívala za roh.

Trochu mě tento ústav překvapil. Byl docela stařičký (asi jako celá nemocnice), nicméně se dobré duše snažily jej krapet oživit. Druhý den (stále ještě v bolestech) mi sestřička podala ze země omylem zdrcnuté léky:

"Tak si to teda polkněte." Podotýkám, že jsme na INFEKČNÍM oddělení. Po pravdě, představovala jsem si postele v jednoduchém pokojíku, personál přecházející přes hygienickú smyčku a návštěvy enem na očum přes sklo. Možná jsem se moc dívala na televizi (i když jsem jí poslední měsíc neviděla), ale ta poslední záležitost s návštěvami je pravdivá. K nevstávajícím pacientům mohla jedna osoba podle hygienických předpisů jen v bílém plášti (obnošeném a opoceném jinými návštěvami). Ostatní se s pacošema bavili přes sklo. Ale pokoj to nebyl zas tak špatný - sprcha a WC na pokoji, snídaně až skoro pod čumák, každý den nová košula, kdykoli pokecané nebo propocené lůžko nově převlíknuté, sestra na telefonu, doktoři hotová zlatíčka a "jen" pět pacientů spoluzevlíků. K tomu čtyřikrát denně kapačky. Toť vše za pouhých šedesát korun na den. Tož nekupto, Bohúšu!

První dva týdny byly sestřičky (a obzvláště ošetřovatelka) hrozně nepříjemné. Ale to byla asi jen špatná fáze měsíce, bo pak už jsem si nemohla až na nehoráznú nudu na nic stěžovat. Teda na nic, co by souviselo s personálem. Ono pět lidí na pokoji je pět lidí a ne každý vám může sednúť. Nehledě na to, že jsem měla první tři dny nehorázné bolesti a navíc jsem sa asi deset dní každou noc budila z různých důvodů po dvou hodinách. Což není pro léčbu aseptické meningitidy nic echtovního. Když pominu i to, že melatonin (spánkový hormon) se tvoří v největší koncentraci po cca pěti hodinách spánku (?). Ano, tak zněla moje diagnóza, která se i po propuštění těší přídomkem "bez zjištěných etiologických agens". Právě s nepředstavitelnými tepavými bolestmi ňa přivezla maminka na šumperskou pohotovost, páč v našem městě ji "chytře" zrušili.
Zatímco mladá doktorka na pohotovosti (která tam mimochodem neměla co dělat, ale stejně zaskočila za svou kolegyni) byla vyděšená k smrti, stará rašple (co se třičtvrtě hodiny někde flákala a nebyla tam, kde být z hlediska šichty měla být) její smělý dotaz "jestli mě mají dát na kapačky" odbyla slovy:
"Jako já nemám čas, abych nad ňou stála."

Ve špitále jsem trčela tři týdny, a tak můžu říct, že s paní Ivanovou jsme byli "nejzralejšími" pacoši na pokoji. Když jsem v neděli v jedenáct v noci přifičela po lubmálce na lehátku, byly na pokoji už tři (d)obyvatelky - Andrejka, paní Ivanová a paní Ondřejková. Andrejka neležela s ničím vážným, tak měla jako jediná zelený proužek. My infekční nebo těžce "postižené" jsme sa válely s červeným. Nejhůř na tom byla asi paní Ondřejková - už půl roku nechodila, ale v nemocnici se přestala třepat na chodítku (jak to sama říkala). Paní Ivanová měla zánětlivé abscesy na játrech (z bakterií zjištěný enem Streptococcus intermedius) a se sekundárním jednostranným zapalem plic (Clebsiella). Citlivost na antibiotika byla překvapivě vysoká, ale pak se snížila. Za celý pobyt vystřídala asi troje antibiotika, když ta poslední podle slov primáře byla superdrahá. Navíc ji zjistili sníženou funkci thyroidey. Vždyť říkám, že v Opavě vyšetření dělaljí abnormálně poctivě.

Zalíbila se mi "pistole" ošetřovatelky (tak jí nazvala ufňukaná Andrea). Ve skutečnosti to byl bezdotykový (infra) teploměr. I když střílela slepýma, občas vyhrožovala, že příště příjde s ostrýma.
Největší sranda byla s Hankou. Mastily jsme karty, hodiny kecaly a já ji chodila (přehnaně) na návštěvu jako tetička Mařka z Prahé.

"Tak co, Haničkóó, jak se máš? A vařej ti dobřé? Vždyť jsi vošklivě bledá... A zhubla si, véď? Já jsem ti přivezla ovocéééé, jó. Taky džús, jó. A hléď, tady to kalcium, jó. Ať máš vitamíny a koukej se uzdravit! Nechcéééš něcóóó?"
Hanička sa začala dusit a těžko říct, jestli z mého tragikomického výrazu tetičke Mařké nebo že ji nějaký ten vitamin zaskočil v krku. Svedla jsem to na psychicky chorého utečence od vedle z ústavu:
"Héééj, ty debyléé!!!" ječela jsem na celý pokoj s bušením do imaginárního utečenca. To i jindy velmi tichá paní Ivanová sa začla smát na celé kolo. Zrovna šel totiž okolo nějaký návštěvník a snad si i myslel, že si spletl oddělení. No prostě pacoši jak maj být, že? Hlava ňa přestala bolet až po třech dnech. Něco mi píchli do žíly a od tej doby su "nejzdravější" pacient na patře. Během mého lázeňského pobytu na infekčním sa mi patřičně zkratil zobak... A doma sú z teho na nervy (proto ten kontrast mluvy některých pražských občanů, který je těm občanům s kratkymi zobaky směšny). Tož si musím zas trocha odvykat.

::
Všechna jména sú pozměněná. A prosím, omluvte chorého člověka, který sa léčil kvůli onemocnění části hlavy, za "tetičku Mařku z Prahé".