Už si nebudeme hrát, teto

Dnes (ne dnes, píšu obržděně) je historicky první den, kdy Kubátko neřvalo jak na lesy: "Maminko, maminko!". Všichni zůčastnění se divili až jim obočí vybíhalo až někde k týlu. Tu jsme šli mamince naproti, když šle od doktora, k tej fontáce.
(Slíbené video najdete až na konci.)

Na mašinky!

V úterý hlídám mimořádně. Dědeček měl hlídat, ale v rámci univerzity měl nějaké školení, tak musí nastúpit teta. Ale i mě se křížily hodiny ve škole s maminčinými. Právě na také situace sú tu kočárky. Když chcete dítě rychle někam dopravit, kočár je nejjednodušší zbraň. Tedy poté, co to dítě do teho kočáru narvete... S maminkú jsme sa zcukli na půli cesty a předávání kočárku se zdánlivě spícím obsahem se neobešlo bez hurónského řevu, asi jako když někomu řežete nohy tupú pilkú za živa.

Jak se jmenuje to čísilko? Sněhuláček!

Ani dnes jsme moc nevolali po mamince. Nejlepší předávání dítěte hlídací tetě je, když spí. Dnes jsem to vyhmátla moc dobře. Sice mi nespal tak dlúho jako minule, ale zbytečně Kubík moc neplakal. Hned po probuzení jsme do břicha natlačili malú svačinku a hrnek pití (pití je u Kubeše hrozný problém) oblékli do venkovního a šli natrhat šípky. Kubátku to moc nešlo, tak jsem zkusila šípky trhat a házet je do trávy s tím, že Kubík bude sbírat do košíčku. To ho bavilo enem asi dvě minuty. Zkusila jsem inú taktiku. Natrhané šípky jsem mu házela na jedno místo, ze kterého se měl trefovat do košíku. To ho bavilo stejnú dobu, jako činnost předtím.
Na druhú stranu se už ani nezmiňoval o tom, že "trháme kytičku pro maminku" (přeloženo do dospěláčtiny - trháme šípky na čaj pro tetku).

Tetóóóóó?

Kubíček (ne náš vyčůraný andulák vlnkovaný) bude poprvé s tetú sám doma. Všechny instrukce - klíče máš, kolo víš kde je, ukážu ti, kde bereme obědy, o psa se starat nemusíš, Kubeš ho nesmí pošťuchovat, na jídlo si vem co chceš, je plná lednička i špajzka (!!!!), tu máš peníze, kdyby bylo potřeba něco koupit, kdyby něco volej, nádobí si nevšímej - všechny instrukce byly tedy podány a může se jít na věc.


Normálně cesta do školní jídelny trvá asi 5 minut tam, deset minut výběr oběda, pět minut zpátky. S Kubíkem trvá všechno desetkrát pomaleji a to i přesto, že máme kolo. Zdá se vám to jako velká nevýhoda? Věřte, že pro hodnú tetu ne.

Tak na co čekáš, ty pičo!

Jistě víme, jak všici nadávajú na všechny za volantem. Nadávajú ti, které předjede nějaký debil, nadává i ten debil, který blbě předjíždí a nikdo z těch sráčů mu neuhne. Nadává ta kráva blonďatá, kterou předjel ten čurák v bavoráku, páč si zrovna musela spravit make-up na kruháči, nadává ten čurák z bavoráku, co ta kráva blonďatá zase zkúšá. Nadává stařík, jindy pan profesor univerzity XXX, teď sprosťák první třídy, páč ho nějaký kokot v superbu málem vytlačil ze silnice...

Ovečky smrdijou a na co je rukáv

aneb Kubíčkovy objevy.

Tu sa mi z nosu spustila nudla a hned jsem si vzpomněla na Kubíčka. Tehdá na procházce jsme sa zastavili u plotu s ovečkami. Majitel byl velice prozíravý, a tak si místo sekačky od "bůhvíjakéfirmy" koupil biosekačky-ovečky.

Kubíček hleděl jak půl řitě z křoví, také tak bledě a nehnutě. Poprvé v životě neviděl ovečky jen na obrázku, ale rovnó ve skutečnosti. Celý vjem akurát kazil přiuhnavší sa mrak a začal pršet.

Dracula a ztracený vozíček

V minulém díle Hodné tety jste se mohli naučit, jak co nejlépe rozpatlat špagety po kuchyni, dnes se dovíte, jak nejlépe je naládovat do dítěte. Kubík jakožto správný smraďoch dělá vše proto, aby nemusel papat. Tu ukazuje na šmouhu na okně, tu zase hledá pastelky, že ide kreslit, tu zase pomuchlá Timoška, tu skáče mamince po posteli (na maminčinym, jak jinak, že?), teď zasejc tvrdí, že nepude spinkat...

Kubík je bonzák a bonus - šulaný vajíčka a bobování

Tak jsem zasejc vyrazila na "ranní směnu". Vstávat o půl paté a na šest už stepovat před dveřma. Mamina se s mírnými obtížemi a za psího rachotu (to je blbec ten Tymián) vykodrcala z domu (to bylo třicetkrát přemlúvání Kubeša, dvacet pus na líčko a čtyři na čelo, ...). A standartně - jen co sa zavřely dveře, tak Kubík přestal plakat a ještě jsem ho přemluvila, ať jde ještě zalehnúť do postele a spinkat. (Bodejď, včera stávat brzo, dneska vstávat brzo, to ňa jednú zabije.) A to jsme předchozí hlídání ubec neobrečeli! Ani za odchodu, ani při příchodu.