Co si o nás myslí v zahraničí?

Francie


Jistě už se vám někdy stalo, že jste vyjeli z republiky a chování lidí v cizině vás nějakým způsobem překvapilo ať už příjemmně nebo nepříjemně. Nebýt výměnného školního pobytu bych se sem nedostala. Ale že existují projekty k výměnným pobytům jako zahraniční praxe, které jsou z velké části placeny z fondu EU, tak jsem dopadla tak, že jsem opravdu přijela autobusem do tej hezké země, nechala se ubytovat na internátě střední školy v Néracu a začala se seznamovat nejen s jejich památkami a krásnými místy na výlety, ale také se svými francouzskými vrstevníky.

Projekty jsou propracované do největších detailů a v nejmenších detailech krachují a nemohou se uskutečnit. Nám se to podařilo. Ovšem předtím, než s naší školou francouzská strana podepsala dohodu o výměnnném pobytu, předcházelo takové malé "ověření" francouzskou delegátkou.
Do peněženky jí naskládali hromady a hromady peněz (měla zde pobýt tři dny), aby si v případě "nouze" mohla zaplatit pohodlí. Jaký byl její šok, když sem ona  delegátka přijela. Nejenže do České republiky letěla přímo letadlem a poměrně pohodlným... Nejenže jsme měli letiště a nepřistála někde v polu... Nejenže jsme měli splachovací záchody a ne turecké, nejen že každý Čech vlastnil mobil, ale byl tu dokonce i internet! Také se divila, že mnohé české rodiny vlastní pračku, ledničku, varnou desku a dokonce je umíme používat. Také zjistila, že máme školství na velmi vysoké úrovni. Sice nechtěla nastoupit do vlaku (nemohla uvěřit, že něco takového ještě po světě jezdí), ale přece jí naše kantorky ze školy do toho vlaku nacpaly. A to jela rychlíkem. Ostatně.. Nedivím se jí. Ale my už jsme na takový "komfort" zvyklí. Za tři dny utratila v Česku prý setinu toho, co dostala jako "kapesné", a to si domů odvezla suvenýry co letištní váhy ještě zkously. Když přijela zpět do Francie, nemohli jí tam ani uvěřit a mysleli si, že někde cestou upadla nebo omylem odletěla do jiné země. Po tomto přesvědčení na vlastní kůži už vše jelo jako z kopce a záhadným způsobem se neobjevil žádný "zádrhel", kvůli kterému nešlo sepsat smlouvu. A tak se někteří Francouzi dozvěděli o tom, že Česká republika není 100 let za opicema, že je takřka hned vedle (a ne někde v Pákistánu) a že sem mohou bez obav vpustit své studenty.

Já osobně jsem byla zatím jen ve Francii, ale zato to stálo. Už je tomu sice dva roky, ale pořád si pamatuji, jak se k nám "Frantíci" chovali velice vstřícně.  Pravda, nejsem moc na ten jejich pršut, ale dá se říct, že mi tam i chutnalo. Pokaždé jsem si vybrala. Dokonce jsem jedla i ústřice, tak jak je jí Francouzi a pan ředitel školy z Néracu nám studentům z Česka ukázal, jak se připravují, aby se daly sníst. Jí se živé.
Studenti z Néracu byli z obyčejných rodin, a tak se mi konečně zbořil ten komplex o nafoukaných nafintěných Francouzech. Byli velice příjemní, anglicky moc neuměli (to jsem uměla líp, a to už je co říct, protože já a jazyky to mi prostě nejde do makovice). Překvapilo mě, jak někteří z nich byli ochotní vždycky pomoct i v situacích, které byste zvládli levou zadní.
 Co mě ještě překvapilo (a myslím si, že ještě nekončím) je, že vůbec neznají pojem čas. Naše paní ředitelka řekla francouzskému řediteli, že jedeme do Toulouse v osm ráno... Češi samozřejmě vstávali už v sedm, aby se pořádně najedli, vyčistili zuby a tak... A Francouzi vstávali v deset s tím, že snídaně u nich probíhala tak jak normálně probíhá. Tedy tak, že si toho naberou, párkrát do toho ždibnou a půlhodiny klábosí až se jim to pak nechce celé jíst. Však Češi, když se dozvěděli, že mají obědy zaplacené a že si můžou vybrat co chcou, si samozřejmě toho nakýblovali až jim jídlo padalo z talířů. Doma takový servis nemáme. Pak jsme se nemohli odvalit od stolu. Kuchařky si mysleli, že v Česku trpíme hlady. Ale zase nás chválily, že jsme všechno pěkně spapali a že to nemáme tak rozházené po tom talíře jako domácí. Odjíždělo se nakonec o tři hodiny později.

Na snídani byly pravidelně k dispozici jogurty, veka, ovoce, zákusky a corn-flakes (asi 3 druhy) s džusem nebo kávou. Někdo si do kornflejků nalil mléko, někdo ne. "Zlatá to snídaně" říkali jsme si. Ale jen do třetího dne pobytu a pak už vůbec. Ve Francii jsme byli tři týdny a na snídani bylo pokaždé to samé. Když už nám lezly kornflejky s mlíkem krkem, udělali jsme jim malý upgrade - místo mléka do nich přidali jogurt. Zajímavé je, že to Francouze nenapadlo, a když se tenhle trend rozběhl u českých snídaní, začaly upgrady i na francouzských stranách.
Na oběd a večeři bylo vždy na výběr z mnoha druhů. Každý si vybral. I já, která byla zvyklá na papání od maminky a babičky jsem se pokaždé najedla. Musím říct, že tak jak si všichni vychvalují francouzskou kuchyni, že ono to není zase tak žhavé. Čekala jsem víc. Ale jídlo mi pokaždé chutnalo a proto není důvod netvrdit, že Francouzi nemají vynikající kuchyni.
Ve Francii nejsou zvyklí tak jako my v Česku začínat oběd polévkou. To, že "polívka je základ dne" tu neplatí. Polévka se normálně na oběd nevydává. Ale můžete si ji u nich dát k obědu v zimě. V zimě totiž, zřejmě aby neschudli na váze, polívky obědvají. Ale klasický vývar u nich nehledejte. Jejich polívky jsou ty správné husté zeleninové a často se smetanovým základem.
Francouzi při jídle nikam nespěchají, a tak jim mnohdy jídlo vystydne. Na druhou stranu u nich nehrozí, že by je po obědě bolelo břicho a že by se přejedli tak jako Češi.
V rámci praxe jsme spolu se svými francouzskými kolegy jezdili na různá zajímavá a bezpochyby krásná místa, kde jsme se mnohdy dověděli i něco zajímavého. A na domácí půdě Agrotechnické školy v Néracu jsme společně pracovali na malém projektu. Zdobili jsme náměstíčko před školou společnými silami. Bylo potřeba hodně dřeva, pilin, větévek, ohořelých kůlů, spousta latěk, hřebíků, pilek, a dalšího vybavení. Přesně podle předem daného projektu, který si vytvořili studenti, před školou rostlo takové zákoutí, pod které se podepsali všichni studenti. Spolupráce byla bezvadná, s nimi byla radost pracovat. O to víc české osazenstvo zarazilo, když se chystal náš odjezd. Francouzi náš kult začali rozebírat a součástky schovávat do stodol k dalšímu použití. Tak dlouho jsme se s tím stavěli, tak dlouho to rostlo. Do betonu jsme vyvrtávali díry pro uchycení kůlů, řezali, pilovali, stloukali... V Česku by takovýto projekt byl chloubou do té doby, než by ho někdo nepoškodil, nerozebral a neukradl. Ve Francii je takový projekt ozdobou jen do té doby, než se rozhodnou postavit na jeho místě další.
 
Další věc, co mě překvapila, francouzští studenti nemají takovou volnost jak my. Myslím, že by ji ani neunesli a to se mi potvrdilo, když přijeli k nám (co hospod jsme s nima prolezli, ale museli si navyknout. Protože ty jejich ovocný piva měli nula nula prd promile a když se napili malého našeho prcka, tak už se kývali☺). Češi jsou zvyklí se nějak zabavit, ať už je to na intru nebo venku. Ale Frantíci jsou nezodpovědní a pokud nad nimi nedrží kantor stráž, kouří a ožerú sa jako kanci. Na intru jdou jen pod sprchu a spát, nic jiného. Také to zařízení vypadalo jinak než u nás. Měli tam jeden dva plakáty, malé pouzdro, pár papírů, budík a hromady a slečny hromady serepetiček na zkrášlování. A my? Co máme my na intru? Haldy a haldy učení, oblečení na celý týden (někdo víc, někdo míň), rádia, polštáře, kvitka, jídelní skříně, ledničky na patře, mikrovlnky na patře, televizi na patře, počítače na patře...
U nich měli (narozdíl od intru, na jaký jsem byla zvyklá) společné sprchy, a co mě zase překvapilo tak umyté Francouzsky. Když jsem šla ve spodním prádle přes koupelnu (a to nejsem bůví jaký vzácný kousek, úplně normální holka z maloměsta) tak se po mě (ale nejen po mě, spíš po všech Češkách) místní pokukovaly a kývaly hlavama a ukazovaly si, co máme jiné než ony. Co jsem tak pochopila z mé velmi omezené francouzštiny, tak v tom dobrém slova smyslu, protože o to víc, co nás měly prohlídnuté se začaly malovat. Většinou jsme měly pěknější prsa mimochodem. Ale i nenamalované jsme vypadaly líp jako ony a ony to nemohly pochopit. Sarrah mi povídá, že mám pěknou postavu, že ona by chtěla mít aspoň pěknější obličej, že vypadám jinak. (Já????? No to si dělá prču!!!). Veronique stojící vedle řekla moji spolužačce, že má pěkné kalhotky a že musely stát moc peněz. (Koupila je u Vietnamců, kde jinde.) Další zas na mě, že jestli nemám permanentní make-up? (A ty černé tečky na frňáku asi přehlédla.) A že jestli nemám kontaktní čočky? (To určitě, zelené oči, nebo jakou to má vůbec barvu, mám odmalička.) No prostě všechny jsme byly v šoku. Francouzsky, takové jemné pěkné slečny, a na nás tak koukaly. (A že jsme některé pěkní macíci, holky krev a mlíko, žádné modelky). To byl pro mě asi největší šok. Když jsem viděla, jak jsou načančané jak modelky, připadala jsem si hůř než ošklivka Betty.

Každou středu a pátek se ve městech pořádají trhy. Na tom není nic zvláštního. U nás se také nakupuje pořád. Ale u nich mají trhy zvláštní význam. Nejen, že nakoupí domácí sýry, ručně vyráběné výrobky ze všeličehos, ale pro ně to má jiný hlavní význam. Každou středu a pátek vyjdou do ulic "na trhy", ale spíš než nakupovat, se přicházejí pozdravit s přáteli, poklábosit s nimi u některých ze stánků a zeptat se "co je nového?". Dokážou spolu mluvit pěkně dlouho.

 Tyto dvě fotografie pořídil Mgr. Vlček

A je toho samozřejmě víc. Ale myslím, že článek vypadá dost dlouze na to, abych ho ukončila. Tak tedy poslední věc, která mě sice nezaskočila, ale zamrzela mě vůči nám Čechům.
Francouzi si totiž váží sebebanálnějších věcí a i z těch nejobyčejnějších věcí udělají výstavu nebo muzeum. Kostely, památky, parky, stromy, to všechno mají pěkně nasvícené (když už nepočítám Eiffelovu věž, která svítí od osmi večer a každou celou bliká a každý rok má jiné žárovky), vykrášlené a hlavně! v bezvadném stavu (narozdíl od těch našich většinou rujen). Pečují o to, starají se o to. Vidím,  kde jsou peníze, a kde jsou peníze vytunelované a rozkradené.

A na závěr malá perlička: Co si o nás myslí Američani?


Všimněte si, že Američani (zřejmě) neznají jiné české památky než ty pojmenované po Karlu IV. Docela mě rozesmálo (a to je u cizinců obecné), že ani pořádně neumí mapu Evropy. A to my jsme se na základní škole učili státy Ameriky jako kontinentu i s hlavními městy a hospodářstvím (že třeba banány jsou většinou z Equadoru) i jednotlivé státy USA a dokonce i státy s nejyššími horami v Asii.
Pobavilo mě, jak je z článku patrné, že Američani u nás postrádají fast-foody:-). K tomu myslím není co dodat.
Ta přelidněnost je zajímavá takřka pro všechny velké státy (zvlášť ty skandinávské). My máme dokonce nejhustější síť železnic v Evropě!

To, že se v Česku šikovně krade a že většinou kradou ti lidé z nižších vrstev (zrovna jsem nechtěla poukazovat na barvu pleti), a to, že Romové už budou za chvíli samostatným národem a ne menšinou, je spíš k pláči než k smíchu.

No a Hejvl nemá chybu :-).

A co vy? Jaké máte zkušenosti s tím, jak vás vzali v zahraničí? Zajímají mě vaše názory...

 

1 komentář:

  1. Super. Zajímavé. Díky za hezký článek.

    OdpovědětVymazat