Proč já?

Probudím se. Chvilku mi trvá, než mi dojde kde jsem. Probudila jsem se tam, kde jsem usla: u televize. Nic nového. Lidi v mítnosti se dívají na nějaký film. O ostatních nemám páru kde jsou. Moc velký dům na to, abych měla ponětí o všech.

Jdu na záchod, nějak mě potrávilo.

"To je ona! To je ona, Kittanya!" Zareaguju tak, jak by asi zareagoval každý, když slyší šepot a v něm svoje jméno. Parta holek si šušká, jedna ukazuje na mě a všechny se začnou za mnou plížit. Proč? Co já?

Na záchodech je hlavně narváno u umyvadel (no jo šminky), tak si říkám, že si zalezu dozadu, člověk chce mít trochu klid, že? Šly za mnou... nešly za mnou...

Zrovna když jsem v poloze "sjezdaře", začnou se třást dveře až mám strach, že to ta kovová zápatička nevydrží. Taky že ne. Zrovna, když jsem chtěla odemknout, rozletěla se na milion čuramedánků. Jsou to ony. Proč mě nenechají se spořádaně vych..at? Ahned dvě. Jedna s foťákem. Zareagovala jsem tak, jako asi většina lidí v mé situaci. Vyrvala jsem jí foťák a roztřískala ho o podlahu. Proč já?

V tu chvíli se strhla bitka. Proč já? Nechci si nechat rozbít hubu jen tak pro nic za nic a tak do jedné z nich buším zaťatými pěstmi. Teď mi to vyšlo, ale co potom?

Dělám jako že nic, ale spěšným krokem skoro běžím do místnosti s televizí. Je tma a já nevím proč, ale nemám brýle. Moc ostře nevidím. Zase tam jsou. Čekají na mě. Proč já? Nic jsem neprovedla, nebo možná jo, ale nevím o tom. Tak co proti mě mají?

Narazím si rameno, když probíhám zatahující se uličkou z těl neznámých lidí s nenávistnýma očima. U televize jsem na chvilku v bezpečí. Asi si netroufnou, když je tu tolik lidí. Musím o tom přemýšlet. Proč já? To snad není možné, zase musím na záchod. Já se z toho dneska nevylížu. Tentokrát nepůjdu na ty hromadné. Teď tam nikdo není. Ale volný je jeden hned naproti, nevím proč ho nikdo nepoužívá. Má prosklené bublinové dveře, bude vidět, že tam někdo je. Tak ať! Je tu spousta lidí. Mám strach. Co když si nedají pokoj? Musím to risknout, opravdu se mě chce. Nakonec si nerožnu. Vkradu se na hajzlík jako zloděj. Taky dobře. Teď aspoň vidím ve světle od televize, že tam někdo stojí. A je to přesně ta hubená holka s krátkými vlasy. Ta co se dívala, jak se mlátíme na hromadných záchodech. Stojí tam a čeká, až vylezu. Mám velký strach. Co teď.

Nemůžu se na hajzlíku schovávat věčně. Proč já?

Napadlo mě... Co kdybych... Odvahu, odvahu!

A tak jsem ty dveře prostě vykopla. Holka se svalila na zem, ale hned ze země se mi vrhla po nohách. A teď všechny naráz. Proč já? Asi mě to nebolí, mlátím se jako drak. Víc už nemůžu, jsou asi čtyři. Už se nemůžu ani hnout.

"Pomoz mi! Pomoz mi, prosím!" řvu na celou místnost, ale ten, koho volám, nikde.

Nikdo ti nepomůže, Kittanyo. Srdce mi bije jako srdce vyplašené myši. Ale jo. Půjde to. Jedna leži na zemi, dvě se uklidily.... Proč já?

Najednou je tady on. Volala jsem ho, ale on nepřišel. Teď mě zvedá ze země a je na mě pyšný. A věřte, Bůh to není. Bůh neexistuje.