Závod v poušti

Startovala asi stovka závodníků. Naše třída nebyla sice kompletní, ale víc jak většinová. Ani nevím jak dlouho uběhla doba od startu, ale pás závodníků se začíná rozpadat na pár skupin. Já jsem někde na začátku, ale mám co dělat, abych se tu udržela. Všude samí muži. Nikdo z naší třídy. Že by to zabalili?
Úpatí pískové hory nebylo vůbec strmé, ale o to bortivější. Písek vtahuje dovnitř, cesta nechce ubíhat. Ale i přesto podle zástupu můžu vidět, že jdu kupředu. Horko je nepopsatelné a závodníci po pár stech metrech začínají odhazovat přebytečné věci. Já jsem se předem vyptávala starších závodníků, co si s sebou vzít a co ne. A tak mám za pasem uvázaný jen malý cepínek a malou lahev na vodu. V kapse pak kartu s nacionálemi závodníka a kolonkou pro razítko pro případ, že bych se dostala nahoru.
Neohlížet se zpátky, neohlížet ... To zpomaluje a unavuje.

Těžko říct, kde teď jsme. Ale jsem ráda, že se k nám do skupinky dostal David. Jediný člověk, kterého tu znám. Můžeme být asi v půlce? Když se odvrátím obličejem od zvedajícího se písku, vidím mlhu protkanou štiplavými paprsky slunce a písečný sešup dolů. Teď už je to strmé. Sice se písek stále sype a snad nikdy nepřestane, ale teď už se v něm dají vydlabat ďůlky pro úchyty rukou a nášlapy nohou. Zajímavé je, že ikdyž je vzduch horký a písek se asi tak do 5 cm sype a drolí, pod ním už je vlhký. Máme za sebou druhý den výstupu. Úplně mi došla voda. Plíce mám plné prachu a rty jako stoletý troud. Po cestě vzhůru, když si vydlabávám cepínkem jamku, narazím na něco tvrdého. Po vydlabání větší vrstvy písku se objevilo malé kladívko. To se mi možná bude hodit, a tak ho poutám k pasu. Je sice těžké, ale cepínek se mi začíná křivit, dlouho nevydží.
Jako minulou noc a předtím si vydlabávám malou plošinku na spaní. Někdo si s sebou táhl i spacák. Ale mě zkušení závodníci od tohoto kroku odradili. Stan a spacák jsou moc těžké, každým metrem se čím dál víc pronášejí. Ikdyž si ho nevemeš, můžeš ho objevit v písku po někom, komu už se ho nechtělo vláčet s sebou. To se mi nepodařilo. Jsem ve vedoucí skupince a tady nikdo z nás nemá ani jedinou věc navíc. Přede mnou je akorát jeden Fin (kterému už se dělají půchýře na uších, krku a tvářích i na rukou), pár Australanů, asi deset černochů a dokonce mí dva spolužáci Lucka a David. Je to zvláštní. Tolik lidí a zrovna naše skupinka je vedoucí. Na spací plošinku jsem si už zvykla. Ale pořád si nemůžu zvyknout, že když potřebuju, musím močit před závodníky pod sebe. Naštěstí jich tu tolik není a když někdo potřebuje na malou, odvrátí se a nekoukají na něj. A taky se zmenšilo riziko, že někoho pod sebou počůrám, nebo mu pomočím spací plošinku. Na velké jsem nebyla celý závod a ani se mi kupodivu nechce. Možná je to tím, jak málo jíme. Samé energetické prášky. Lucka sedí na plošince a učí se z nějakých skript. Že se jí chce s tím táhat a učit? David si maže ruce nějakým krémem. Jeden černoch vykonává malou potřebu a ostatní odpočívají.
"Co by se stalo, kdyby se to pode mnou podemlelo a já jela dolů?"
"Tak si sedřeš kůži do masa. Čím déle a rychleji budeš padat, tím víc tě to bude dřít až nakonec umřeš."
"Je nějaká šance, že se zachytím?"
"Hodně malá. Spíš někoho stáhneš s sebou nebo vytvoříš písečnou lavinu. Proč myslíš, že je nás tu tak málo?". Při výstupu s naší skupinkou jsem si toho nikdy nevšimla. Přece se nemůžu dívat za sebe, zdržuje to a unavuje.
Noci jsou tu dlouhé, ale jak dlouhé nevím. Nemám hodinky. Pokaždé, když vstávám, Fin a černoši už jsou určitě minutu vzhůru a ostatní ještě asi deset minut spí. Získáváme si náskok tak dlouho, dokud nezůstaneme sami dva s Finem.
...........................................................................................................................................................
"You´ve a great stamina."
"Thanks. But I don´t know how long yet." Dlouho už mu ale nevydržím v patách. Chvíli odpočíváme a povídáme si. Oběma dochází síly a postup nahoru se teď pohybuje po metru a v kratších intervalech. Čím dál častějí odpočíváme a povídáme. Divím se, že ještě nejsme blázni. Darovala jsem mu mastičku na popáleniny. Mě pomohla výtečně a myslím si, že už mám ruce natolik opálené, že už se na nich puchýře ani nevytvoří. Pár puchýřů mu prasklo a do nich se dostal písek. Začínají mokvat a krvácet. Ale už nemůžeme být daleko. Písek je čím dál tvrdší, skoro jako pískovec. A už se začínají objevovat trsy jakési trávy. A tam!!! Tam nahoře jsou nějaké kovové schůdky!!!
"Come with me. Quickly. We are in finish!"
"I can´t. My hands... Go without me."
Nechtělo se mi... ale:"There will be some medicine and unguent maybe."
"Go. Leave me here please." A pak usnul.
Nemůže spát, vždyť se pak nemusí probudit! Sebrala jsem mu kartu závodníka a všemi silami se snažila co nejrychleji vystoupat na vrchol. Zdálo se to daleko, vzhledem k tomu, jak dlouho jsem se škrábala nahoru. Ale už to bylo jen pár metrů. Velkým osvobozením bylo lezení přes vysoké kovové schody. Proč je udělali tak vysoké? Na vrcholu stála omšelá zděná budova a vrhala široký stín. Slunce už zapadalo. Nevím, jaké měla základy, ale zem tu byla poměrně pevná. Před budovou, byly to záchody se sprchama a z druhé strany s kuchyňkou, stála schránka na označení karet. Po zmáčknutí tlačítka vylezlo razítko s emblémem závodu a s pořadovým číslem. Já byla první. Vlastně ne. Jsme tu dva. A tak otisknu razítko s pořadovým číslem 1 na obě závodnické karty. Teď se pokusím najít nějaké léky. Nehledám dlouho, v kuchňce visí na zdi malá lékárnička. Vemu nějaké obvazy, masti na popáleniny a prášky na zavodnění a upaluju za Finem.
Nemusím ani daleko, stojí u schránky a hledá svoji kartu. Ukáž mu obě karty s číslem jedna se slovy:
"Congratulation, You´re a winner." Nejdřív nechápavě vrtěl hlavou a říkal, že je to nespravedlivé, že jsem tu byla první. Ale to mu moc nepomohlo, mrkla jsem na něj jedním okem "nevermind" a už jsem mu ošetřovala ty hrozné puchýře.
Slunce úplně zapadlo, byla tma.

Žádné komentáře:

Okomentovat