Kurz asertivity pro fňukny

Dost dlúho jsem byla na základní škole uřvaný labílek. Mrzí mňa to přiznání, nicméně nazývejme věci pravými jmény, ja? Jo, spolužáci za moc nestáli, spíš za nic, ale též jsem si za to mohla z části sama. A to mňa donutilo sa nejen zamyslet, ale i něco zrobit do budoucna. Kdo je třídním otloukánkem a okopánkem, měl by udělat to samé. Lidí sú v podstatě jako divoká zvěř. Ukážete jim slabou stránku nebo strach a oni vás sežerou.

Trol ukáže palec a všichni už ví, že smrdí celá noha.

Člověk si musí umět dupnout a zařvat DOST! A proto jsem sa od základů změnila. Spíš ztvrdla, do měkkého sa dobře rýpe přecejen. Proto píšu tenhle ucmrecht, pro všechny ubrečence, obouchánky a fňukny.

Kolektiv ve třídě, v práci, kdekoli jinde, vás nevzal a cítíte sa jak ulomený trakař?
Nezapadáte a máte z teho deprese?
Nedaří sa vám získat respekt?
Jste srab a necháte si srát na hlavu?

A proč?

V první řadě je třeba si uvědomit, že chyba je v usmrkánkovi. Nikdo nestojí za to, abys kvůli němu trpěl  depresemi. Pokud tě kritika a blbé kecy nenakrmí nebo nekúpí novú pračku, nežer je. Že nemáš na nové botky od Gucciho a denně máš pod nosem, že někdo ano? No a co? Labilní a citliví lidé si vždycky všechno hrozně moc berou a jsou vztahovační. Musí sa začít u nich.

Když flákneš do sraček, opři sa o hovno a vstaň.

Mohla bych napsat, že su obyčejná moravská holka, s průměrným vzděláním, s nadváhou, s průměrnou prácou, průměrně společenská, žiju v hnusné Mladé Boleslavi Ale proč bych to psala, když vlastně každý tvor je originál?

A tak napíšu, že su mladá moravská děvčica, pošuk a veselá kopa se zelenýma očima. Mám nadváhu, ceulitidu, strie a kdovíco ještě nespolečenského, ale chlapi se mi stejně dívaji na pěkná prsa a ten můj je z nich celý uslintaný. A že se mi ve vlasech dělají vrtule? No a co, nepotřebuju kulmu. A že mám průměrnú prácu a není to zrovna to co jsem si představovala? Ale mám ji jistou, baví mňa to tam a není to tak daleko od teho, co jsem si kdysi vysnila. Ještě lepší je fakt, že mám milou a příjemnou přímou nadřízenou, žádnú arogantní pizdu. A že mám jen maturitu? Zase nemám v hlavě nasráno a vím si rady, protože mám už zkušenosti a jistou praxi. A že sa občas spálím? To jo. Nikdo není vševědoucí a všeumělec. Proto taky sakra vím, proč to pálelo.



Nedávno mě pobavila a zároveň potěšila moje drahá polovička. Že v práci mají na recepci takovou miss universe. Zmalovaná jak dětskou pastelkou, nánosy hnědého prachu na ksichtě, výstavní postava. (To jsem zbystřila. Asi jako každá ženská.) A že neumí ani chlapům objednat pořádně obědy. Teď tam prý vzali do kanceláře zase nějakou takovou celebritu. Sice hezkou, ale úplně vypatlanou a úplně zbytečně. Na co šáhne, to zkazí.

"Tak jsem si je prohlídnul od shora dolů a hledal na nich něco špatného. A víš co? Ta recepční má hnusné palce! Úplně vbočené dovnitř. Díval jsme se na ty tvoje a ty je máš rovné a pěkné."


Máte občas mindrák z teho, že nejste pro jistou firmu dostatečně reprezentativní (rozuměj zamaskovaná, zmascarovaná, blbá roznoška)? A proč?

Potkala jsem jednu takú slečinku v autobuse cestou do práce. Měla zrovna nové gelové nehty a na nich malá fialová umělecká díla. Se svojí kolegyní debatovaly o tym, jestli odstín laku byl vhodně vybrán. Pak sa podívaly na moje až moc přírodní ruce, zaksichtily sa. A co? Měla jsem mít zkažený celý den, protože už zase sa budu máchat v akvárkách a už zase čistit misky na vodu a kydat hlodavce? Měla jsem sa jít oběsit, proto že mi gelové nehty na prackách nikdy nevydží a nehty mám slabé a lámavé?
"Zajímavé, co to je za odstín?"
"Crackle, odstín 10." Jako by to byla denní samozřejmost.
"Hmmm. Transparent." Předvedla jsem svůj zpevňovací lak na nehtech, zavlnila jsem, svým 666 kabátem a sledovala jak se kluci v autobuse baví.

Uráží vás někdo debilními dotazy? Je to váš nadřízený? Jste z něj podělaní? A proč? Vzpomeňte si na Viperovo legendární vyprávění o svém spolužákovi, opřený o kovadlinu, zevlil, přišel mistr (jmenuje skoro  jak jedna stará minerálka):
"Co na mě tak čumíš?!"
"Kdybych měl místo očí tvarůžky, tak na vás aji smrdim."

Sorry, brachu, ale nemám ráda narcise. Září sice široko daleko,  ale na dálku i smrdí.

Sedíte ve společnosti a někdo si hraje na pana Úžasného? Je vám trapné, že nemáte na zrcadlovku za pětatřicet tisíc, nebo že si nemůžete ze svého měsíčního platu odložit na nové auto? Je vám líto, že dotyčný za třetinovou práci dostává třikrát víc? A proč?
To tak pan Úzasný sa holedbal jak by jednu docela pěknú manželku svého kolegy dostal na pozici dobře placené uvařkafčo, že stačí aby byla jen tak hezká a mile sa usmívala. Dělá manažerku prodejny a už tam nechce být? Jak je libo. Za lehčí práci, větší plat. Najednou zjistil, že tam sedí i jiná, mladá a ne tak zaplátovaná make-upem jako ta jeho "sekretářka", co mu kraluje v kanclu.
"A co děláš ty?"
"Nic. Dělám si co chci." Proč bych mu měla říkat, že mňa zrovna vyšoupli z práce (zaplaťte všichni bohové), když su vlastně doma a mám čas na to, co chci dělat?
Do konce debaty sa už do mě nenavážel. Dnes už na mě jistojistě zapomněl. Až sa znovu potkáme, vzpomene si, že sa do mě nemá srát.


Přestaňte sa užírat, přestaňte závidět, važte si teho, co máte. Zbytečně vám naskákají vrásky, rychleji zestárnete a tímhle stylem budete mít ze života prdlajz. Buďte ranaři, buďte pro každou srandu, využijte všeho, co máte.

Též jsem sa mohla cítit trapně, když jsem vyvážela přes obchodní pasáž vozík nadopovaný kartony a počůranými hoblinami. Ale proč? Jedna ta krabice od barelů na granule byla hodně vysoká. Udělala jsem v ní dva otvory pro oči, strašila lidi po prodejně a bavila kolegyni.

Život je krátký, užijme si jej. Až budeme mít skutečnou krizi nebo budeme staří, nemocní a škaredí, budeme litovat, že jsme si tenkrát nevystřelili ze šéfa. Nebo že jsme tenkrát při tom nočním koupání nešli do naha, jen tak pro prču. Bude nás mrzet, že jsme nešli na maturitní večírek. Bude nás mrzet, že jsme tenkrát nešli na chlastačku s kolegy z univerzity. Bude nás mrzet, že jsme se tenkrát nepomilovali s tím pěkným uměleckým kovářem s netradičním jménem, protože jsme byli už zadaní.