Díky Cirrat.

Cirratin článek Krizové Vánoce

Využila jsem chvilky volného času, kdy není doma partner, v krbu hoří oheň, je příjemně teplo, su nemocná, mám tři dny volna na uzdravení a můžu si dělat co chcu, aniž by někdo na mě házel vyčítavé pohledy a nervózně s sebou vrtěl s nevyslovenou otázkou "Ty jako nehodláš nic dělat? Ty jako fakt budeš sedět u počítače a dělat tohle?"
Jo budu. protože chcu. A protože jsem Cirrat psala komentář, který by byl v konečné fázi asi delší než její článek Krizové Vánoce.

V podstatě jsem ji chtěla podpořit, protože ve mě vyvolala staré známé pocity a chtěla jsem ji prostě říct "Já se ti nedivím, nepovažuju tě za exota, já to taky znám. Dost přesně vím o čem mluvíš."

Sice nemůžu říct, že přesně vím o čem mluvíš, milá Cirrat, každá máme odžito něco jiného, ale to jádro pochází ze stejného druhu ovoce.

Peněz vždy míň než víc

Bude to znít úplně debilně lacině, ale přesně vím, co máš na mysli. Tím, že naši žili "z ruky do huby" co pamatuju, téměř celý život (myšleno od doby, kdy jsem začala pochytávat, že existujou peníze a když něco chci nebo potřebuju, musím ty peníze na to mít), že "dokud žiju pod jejich střechou, živí mě, šatí mě, platí za mě, ... bla bla bla..." jsem se snažila co nejdřív se od nich (myšleno od mámy, která měla finance celé rodiny pod palcem) utéct a spoléhat se na vlastní schopnosti. Hlavní důvod bylo křečovité svázání a touha po vlastní lajně života. Chtěla jsem si žít prostě podle svého, svým vlastním rozhodnutím, svou vlastní zodpovědností, vlastní pílí, vlastními zkušenostmi, vlastními pády na držku a znovu vstáním na vlastní nohy. A hlavně se vyvarovat takového toho "to jsme ti dali, to jsme ti koupili, to máš od nás, proto drž hubu a krok a nemysli, měla bys nám být vděčná, tohle jsme pro tebe udělali."

Bohužel jako studentovi, který je pořád na rodičích závislý (myšleno na střední při dojíždění z internátu), to jde v podstatě jediným možným způsobem - nežrat a nechlastat a to v podstatě = distancovat se od vrstevníků a nikdy nikam nepatřit, pro nikoho nic neznamenat. Být úplně mimo, což později mělo následky až do dospělosti.

 Když připočtu časté stěhování po republice = totální samotář. Na vysoké už to byla životní nutnost. Ve čtyři jsem vstávala, v pět jsem musela být na poště pro balíky, do půl sedmé jsem roznášela, pak jsem si sjela pro věci do školy a jela do školy, protože unést asi patnáct kilo balíků několik kilometrů a věci doškoly dohromady prostě nešlo. Po škole, to bylo od čtyř do osmi večer, jsem dělala operátorku v call centru. Minutu za minutou jsem odříkávala povinné body ze scénáře, reagovala na změnu klientů, nechávala se několikrát denně upřímně poslat do prdele, a pak spát. Někdy nezbylo ani na jídlo.

Všudypřítomná každodenní matematika

Když máte na každý den rozpočítáno, že musíte utratit maximálně dvacet šest korun, abyste s penězma vyšli, není se čemu divit, že se prostě bez něčeho jiného, co momentálně tak úplně nepotřebujtete, obejdete. Brigáda zvedla denní maximální sumu o téměř 70Kč. Nevěřili byste jak velký pokrok ve financích to byl. Jednou za měsíc, a to kolikrát s notným zpožděním, mi přišlo z domu od rodičů 2000Kč (navíc se nezmohli), kolej stála 2500Kč měsíčně (pak to o něco zvedli). Takže ani z přídavku na dítě, který činil v té době 750Kč měsíčně nic moc nezbylo. Někdy za celý den jsem snědla párek v rohlíku za dvě pětky s tím, že není čas a nejsou peníze, někde po cestě čórla jabko od souseda ze zahrady. Voda vždycky byla a je z kohoutku zadarmo. Když byl ten lepší den v týdnu, tak jsem si uvařila kupu špaget s kečupem. Špagety 500g tehdá sedm korun ta nejhorší kvalita, kečup 750g za šestnáct korun ten nejlevnější a nejřidčí, deset deka kabanosu za bůra když byl v akci a sýr za dva bůry a za pár kaček cibula. Z toho jeden student vydyndal i pět obědů! A tím pádem ušetřil 350kč na menze. Za ty prachy se daly pořídit náhradní čepelky do skalpele, chirurgické rukavice de facto na celý měsíc.

Lidi důležití a ti okolo

Hlavně že jsem měla roční předplatné šalinkarty (byla cenově nejvýhodnější), postupně jsem přestávala jezdit na víkendy domů za rodiči. Beztak jsem si jela akorát pro jídlo a prachy a tím jak mi jich máma dávala čím dál méně se prostě pomalu nevyplatilo domů jezdit ani na svátky. S výjimkou Vánoc. To by mi máma asi nikdy neodpustila a to by si už mladý člověk připadal úplně totálně sám. Zjistila jsem, že za dvacku si můžu vyprat všechno prádlo na koleji, Tím pádem ušetřím nějakých 520Kč na jízdném (tam a zase zpět). Naštěstí celou dobu fungovala babička. Babička mě nikdy, upozorňuji, že skutečně NIKDY, nenechala odjet bez zásoby kokýnek (sladké obaluje nervy), zavařenin (oceňovala jsem zejména okurky a meruňky) a nějaké navařené stravy alespoň na dva dny dopředu. Z toho jsem vyžila minimálně na celý měsíc. Jasně, maminka mě taky ledasčím zásobila, ale nikdy jsem se nezbavila toho vyčítavého dojmu "vidíš, co všechno pro tebe dělám, co všechno mě stojíš..." Chtěla jsem mít sílu na momentálně důležitější věci než je boj s vlastní matkou a její tvrdou hlavou a její všepravdou.

Proto velice upřímně obdivuju Cirrat, která se svojí maminkou, ač jí určitě miluje stejně jako já tu svoju (jsou to přece matky, a nikdy jiné mít nebudeme), bydlí i v dospělosti. Já na to neměla náturu. Já na to chtěla být až příliš svobodná a volná. A proto jsem od jistého věku bydlela vždy několik desítek až stovek kilometrů od svého rodného bydliště. I za cenu toho, že vždy všude a na všechno budu sama mezi cizími a bez přátel pouze se známými, kteří jsou nevypočítatelní a nikdy nevíte, kdy vás zraní. I to se teď podepisuje na mém současném vztahu. Učím se bydlet s rodinou (rozuměj se svou novou rodinou, kterou tvoří v podstatě můj přítel a pak jeho rodina a v poslední řadě jeho známí).

Boj, vzdor a souboj

Doma je cítit boj o vůdčí pozici. Velice rychle jsem se naučila spoléhat pouze sama na sebe, protože co jsem si sama neobstarala, jsem neměla a když jsem se příliš spoléhala na druhé, vždycky mě zradili. Neumím se teď vžít do té podřadnější pozice. Podřadnější asi oprávněně, pokud mám zachovat stávající vzorec "vlastními silami"(důležitější je ten, kdo víc obstará). Přítel je starší o pár let, zkušenější, inteligentnější, manuálně šikovnější, cca deset let žil sám v chaloupce u lesa. To co on už dávno umí a líp, já se teprve učím. Já su vedle něj ta blboučká, nešikovná, neschopná a k ničemu.

Každodenní vzdor. Neumím se smířit, že to tak musí být, že si nikdy nebudeme sobě rovní a že zase budu vždycky ta blboučká,  nešikovná, neschopná a k ničemu, protože on vždycky bude napřed. A tak kopu kolem sebe a lapám po dechu a dělám a říkám kraviny. Snažím se to zvrátit, ale protože jsem skutečně neschopná, tak situaci ještě více zhoršuju. Když se ale chcu vymanit z toho kolotoče, propadám z jednoho extrému do druhého. V hlavě mám totální chaos. Teď už jsme na všechno dva, starosti se půlí a radosti násobí. Tak proč to doprdele nefunguje? Proč když by se dala očekávat pomocná ruka, pevné chycení za rameno, objetí, společná plavba životem, tak očekávám ránu, facku, kopnutí, opovržení a výsměch? A pak to skutečně dostávám.

Každý den prodělávám nekonečný souboj o postoupení do vyššího levelu než být blboučká, nešikovná, neschopná a k ničemu. A každý den prohrávám. Proč teď brečím? Protože nesouhlasím s tím, co jsem teď právě napsala. Nesouhlasím sama se sebou pak s kým tedy? Protože bojuju. Už zas.

Studium jako hustá darda do života

Člověk se sice natahal přes vlaky, ale hlavně že bylo z čeho žít. Nějaké blbé pohledy v šalině, které se týkaly tašky v každé ruce, tašky přes rameno, batohu na zádech a batohu na břichu, jsem statečně ignorovala. Člověka už ta každodenní zkušenost tak obrousí, že bez jakékoli hanby fackování pošle s přehledem starou nevrlou bábu do prdele a ani se v něm svědomí nepohne.

Boty jsem měla celoročně čtvery - jedny na zimu, druhé na jaro a léto, třetí do tělocvičny a čtvrté na chození in side the room. V Brně naštěstí funguje celkem dobrá síť Vietnamců a sekáčů, takže nové botky tzv. na doma nebo tenisky byly vždycky do stovky. A co e týče oblečení, tak jsem vždycky měla takových 90% z druhé ruky. Babička měla spoustu známých a jako panelákové děti z dobře společensky založeného paneláku jsme odnosívali oblečení po sousedech. Jenže jak člověk roste a i ty nejodolnější kousky se prostě rozpadnou, je čas šatník obnovit. To zjištění, že nemá cenu zapínat pračku, když je poloprázdná, ale na druhou stranu všechno slušné oblečení do školy má student už špinavé, je studená sprcha. Pak si totiž uvědomí, že chodí celý týden v jedněch riflích a jednom tričku a oproti společnosti si připadá jako šupák.

Pak když jsem dostala na brigádě prémie (byla jsem druhá nejlepší operátorka  na oddělení), cvakla jsem čtyři litry za dlouhý ghotický kabát. Protože jsem ho vždycky tolik chtěla a protože jsem všude chodila v otrhaných starých riflích a protože teď nebo nikdy. Stálo to v podstatě jako dvě moje brigádní výplaty, ale co, pořád se dá ještě ubrat na žrádle, dokud člověk totiž nezkolabuje vysílením, tak se nic neděje. A on nezkolabuje, protože nesmí chybět ve škole, prostě nesmí chybět v práci. prostě jednoduše nemůže zkolabovat.

Na druhou stranu jsem k tomu dostala poukaz na dva tisíce útraty do Adidasu a byla jsem celá bez sebe, když nejlevnější boty stály dvanáct set. Půl roční šalinkarty a jen jedny boty? To už musí být fakt pořádné boty, takže jsem si ještě připlatila a měla boty za dva a půl. koupila jsem si je před pěti lety a stále je mám. Roztrhané, prošmajdané, rozlepené, ale nemůžu si pomoct, nemůžu je vyhodit. Pořád v nich chodím. Jako šupák.

S doživotními následky?

Je to pořád dokola. Když už něco trvá strašně dlouho, člověk se stává tím obdobím pošahaný a i když příčiny pomíjí, chová se jako předtím. Dnes si vydělávám sama, ale vždycky mě jednou měsíčně (hlavně po výplatě) popadne amok, utratím peníze v restauraci, jdu nakoupit do supermarketu, přežeru se a pak třeba dva dny neobědvám. Dnes vydělávám téměř trojnásobně více peněz, než jsem kdy měla k dispozici za dobu studií. A přece mám neustálý pocit, že když si koupím něco ne přímo životně důležitého (rozuměj jen nezbytně nutné jídlo, aby člověk nezkolaboval a léky), musím zase krutě šetřit.
Můžu si dovolit nakoupit si šminky, pěkné hadříky a udělat konečně ze sebe ženu a nebýt šmudla, dnes na to mám peníze. A nemusím kvůli tomu hladovět. Ale já to prostě neumím. Já jakožto žena si na sebe dodneška neumím nandat make-up. Neumím ho ani vybrat. Neumím základní vlastnost, kterou v dnešní době mají dívky už od nácti let.

A to se opět vracím k Cirrat, které si velice jako člověka vážím (i se všemi jejími **** náladami), že se ještě nemusím řídit podle vlastních alergií a intolerancemi na různé látky a jídlo a navíc ještě toto zkloubit se všemi alergiemi a intolerancemi svého manžela. To je fakt úctyhodné umění, které budu obdivovat neustále dokola dokud se ho nebudu muset naučit, protože si to budoucnost vyžádá. Jinými slovy, co není může být a mě hrozí dost vážně cukrovka. V tuhle chvíli jsem ve fázi "v pohodě", dokud mě to nezesere natolik, že mě hospitalizujou v nemocnici, tak to neřeším a o to víc žeru sladké a o to víc se snažím nažrat se do zásoby věcí, které pak nebudu moct a tím si paradoxně ubližuju a nynějšímu stavu fakt nepomáhám. V budoucnu se pak budu určitě za své dnešní chování mlátit hlavou o stěnu, jak jsem mohla být tak blbá a užírat se otázkama  "proč jsem to sakra dělala a proč jsem doprčič nedělala co jsem měla?" To je ale přesně ono jako s tou Cirratinou mamkou, proč kupuje místo tří mrkví tři kila mrkve. Protože ono to třeba pak už nebude.

Dneska už mám peníze na pořádné kvalitní jídlo. Ale neumím uvařit nic pořádnějšího než špagety s kečupem a i když mi můj vždy skvělý, úžasný a šikovnější partner navaří jídlo, co se jmenuje po nějakém chlapovi a používá k tomu hovězí a je to prostě božské, vždycky mě párkrát popadne ten divný amok a naptlám si blbé špagety s kečupem. A jak si na takové šlichtě pochutnám!
Ona na tom má taky svůj díl maminka kuchařka, která mě za celý život naučila jen ty špagety, koprovku a špecle se zelím, protože na nic zajímavějšího neměla nervy. Jo, ještě domácí bulky se sýrem. A můj partner, který se na začátku vztahu chvástal, jak to není žádný problém, že mě všechno naučí a doteď se na mě totálně vykašlal (ostatně jako každý kromě babičky), je neustále zklamaný z toho, že já jsem fakt totální kuchařská nula a najednou zjišťuje, že mu vlastně hrozně vadí, když je vaření na něm, Na jeho obranu musím říct, že mě za ten jeden rok naučil daleko víc než moje maminka za celé dětství a dospívání (dospělost nepočítám, tam jsem se plácala sama).

Vysokou školu jsem nedodělala a v dohledné době ani neuvažuju o tom, že by se mi to skutečně podařilo. Jsem teď odpovědná vedoucí jedné prodejny a v mých letech a se zázemím, které teď společně s partnerem máme, se ode mě očekává založení rodiny a od toho se pak v budoucnu budou odvíjet další činnosti. Vím, že některé schopné matky  i s dětmi studium doděljí a úspěšně odpromují. Sama jsem jedné takové hlídala mezi brigádami syna. Za možnost najíst se z její lednice a špajzky jsem ji byla vděčná tak, že jsem neměla to srdce říct si za hlídání o víc peněz. Vše co dala mi stačilo. Bohatě. Díky Veru a Kubo. To už jsou ale jiné kapitoly.

Nebudu se teď už vracet k prodělaným traumatům z minula, to i současné chování řeším s psychologem, ale dneska jsem to napsat musela.

Cirrat, chápu tě, pro podobně postižené lidi nejsi divná a vím v podstatě o čem mluvíš a co cítíš.