Ani nevíte, jak může moderní technika pěkně štvát. Doslova srát. V Brně jsem byla na klasických kapačkách bez pumpy. Ale tady jsem měla vymoženost - do kapaček mi pumpovala elektronická pumpa s prčózním názvem "SABRATEK". Já jsem to vždycky četla jako Spratek a on to spratek doopravdy byl. Čtyřikrát denně po dobu tří týdnů. A to nemluvím o délce kapání půl hodiny až tři hodiny! Nejhorší je pocit, když do vás furt kapou a vám se chce pořád čůrat. Jenže ta pumpovací pitomost je zapojena v elektrice a nemůžete si ji odvézt na záchod. A na mísu už mě nikdo nedostane! Volat sestru po každých deseti minutách by se rovnalo téměř propustce do jiného ústavu. A tak jsem to pěkně očůrala. Spratka jsem si stopla, kanylu ucpala, valila na záchod a než to stačilo hlásit alarm, napojila jsem kanylu, spustila Spratka a bylo po poblémech.
Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když mi potřebovali odpojit Spratka, že ho dají někomu jinému! Dostala jsem jen šibeničku a hned mi bylo líp. Žádné volání sestřičky na ucpanou kanylu, páč to neuvěřitelně vřeštělo na celé oddělení, žádné kapání tři hodiny! Pěkně jsem si kanylku propláchla dřív, než stačil někdo přikvačit, nastavila rychlejší průtok, abych nekapala tři hodiny, ale jen dvě a ještě jsme spolu mohli jezdit čůrat! To, jak sa mi pak motala palica, zapřu a zapřu.
"Tak co, paní Ivanová, dáme závody v kapačkách?"
Mimochodem vrchní sestra nesnášela, když jsme si ručníky sušily na židlích, z postelí to padalo, ale starý osvědčený stojan na kapačky sušil dobře.
Moje zdravotní záležitost, která mě dostala proti mojí vůli do pokoje s pěti lůžky téměř sto kilometrů od domova a dva týdny jsem neviděla nic, než čtyři stěny, pár stromů z okna a další pacienty na pokoji a jejich návštěvy, se vyvíjela nad očekávání primáře velmi dobře. Ale vyskytly se komplikace, které budou zřejmě doživotní. No nic, co by stálo za řeč, nicméně přišel k nám na návštěvu podruhé neurolog.
Nejdříve vyšetřoval jen Hanku, kvůli neustávajícím bolestem hlavy, brnění v noze, třesu ruky a špatné pohyblivosti krku. Už asi pět let bojuje s boreliózou. A je to pěkná mrcha, vážení. Sice žije, ale jak říká: "V podstatě můžu dělat všechno. Ale potřebuju se věnovat malému a ne aby mě to pořád omezovalo."
Viděli jste už někdy neurologa v nějaké komedii? Tak věřte, že ono to tak je v zásadě i ve skutenčosti. Přišel s kladívečkem, ťukal do všech možných reflexivních částí Hančiného těla. Poklepával, prohmatával, přemýšlel s jemným mnutím fousaté brady... A když zkoušel Hančinu rovnováhu se zavřenýma očima, smály jsme se už všechny, navzdory tomu, jak profesionálně a s důstojností se u toho tvářil. Ta zkouška byla v zásadě jednoduchá. Hanča musela zavřít oči a prostě jenom stát. Vtip byl v tom, že se zavřenýma očima se kymácela dokolečka, jakoby neurolog tahal za neviditelné špagátky. Jó, to neměla nacvičené, jak jsme pravidelně zkoušely si poslepu ťuknout ukazováčkem na špičku nosu při každé vizitě. Ovšem stání nehnutě po slepu nebylo zdaleka to nejtěžší. Musela totiž ještě po slepu pochodovat! A to už se smály i návštěvy za oknem co zrovna prošly okolo. Asi měli návštěvníci dojem, že tu místo rekonvalescence chlastáme s doktorem.
Nakonec se jí zeptal, pod kterú spádovú oblast patří, že má jiný přízvuk a Hanka mu bez váhání odpověděla:
"No, borelia, ne?"
Za pár dní (už si opět nevzpomínám kdy) přišel znovu a to už se pacošky chlámaly mně. Postupoval úplně stejně. Sice jsem se u "slepého stání" nekymácela a i pochodovat po slepu jsem uměla (však jsem kdysi jako malé pískle byla mažoretka předcvičovatelka), ale také si přišel vyšetřit i něco jiného. Po lumbální punkci se objevilo vertigo ve vertikální poloze. Tedy česky řečeno, po lehnutí se se mnou houpala postel jako koráb na divokém moři. Nebo jak po divokém rauši chcete-li. Navíc jako by mi někdo zatlačoval jednotlivé části těla do postele a zase je pouštěl. Pan doktor chtěl zjistit, jestli je to změnou polohy nebo jen stav po lumbální punkci.
"Já si vemu vaši hlavu do dlaní a vy se mě chytněte za ruku. Já vás budu rychle pokládat ze sedu na bok. Nezavírejte oči, potřebuju je vidět."
To se mu to řeklo! Zkuste si někdy nezavřít oči, když čekáte náraz! Nejdřív se mnou házel na jednu stranu, pak na druhou a nakonec usoudil, že to není nic váženého a vertigo postupně odezní. Musím se tomu smát ještě dneska. Lidi, komu se poštěstí takhle veřejně řádit s neurologem v posteli? A jak jsem se u toho zapotila! Nejen návštěvy, ale i kouřící sestry na pavlači kroutili hlavami. Tož hož i v nemocnici hrozí domácí násilí?
Neuvěřitelným způsobem jsem se nudila. Televize sice hrála, ale dávali v ní "lautrhovno" a od Her bez hranic už se nedalo na nic dívat. Časopisy jsem měla přečtené několikrát a křížovky a sudoku jsem mohla luštit jen dvě hodiny. Ne proto, že mi to zakázali, ale proto, že mě pak hrozně bolela hlava. Oni mi to asi fakt nezakázali jen tak pro svoje sadomasochistické choutky, že... Na radu Hanči, kterou zrovna propouštěli domů, jsem urgovala žádost sestřičkám, ať mi dají nějakou práci. Čtete správně! Já jsem doopravdy chtěla dobrovolně pracovat. A vlastníma ručenkama! Sestřičky pak s úsměvem donesly velký koš gázy, která se měla poskládat na jednotlivé čtverečky, které se pak přikládaly na kanylu, aby netlačila a všude se neháčila. Předvedly jak mám skládat a odešly s přesvědčením, kolik mi tej práce nandaly. Jenže všechnu gázu jsem měla ukázkově seskládanú za tři hodiny.
Vzala jsem oba košíčky (jak na nákup) a vykročila si to drze do sesterny (i s červeným páskem).
"A úúúž su tady zas. To jste ňa teda moc nezabavily, holky..." a než jsem stačila cokoli dodat, culil se na mě pan primář:
"To není normální, to se musí vyšetřit!" kroutíce přitom horlivě svoji prošedivělou hlavou.
Už jsem vám psala, že pacienti s červenýma páskama nesmí nikam jinam než po pokoji a když jdou na vyšetření, musí s nimi být neustále sanitáři a při vyšetření na ně čekat v čekárně? Kdežto u těch se zelenýma páskama s nimi chodí jen tam a zase zpátky s tím, že zelenáči mohou chodit do parku na procházku a po pavlači. Ano, melu o tom pořád.
Náš pokoj byl až na konci chodby a pavlač je dlouhá a navíc průchozí z venku dovnitř a naopak. Každý den objížděla na svém elektrickém vozíčku jedna pacientka se zeleným páskem. Evidentně se moc hýbat nemohla, neboť pokaždé, když ji kdokoli z nás viděl, tak jen tiše jela ve svém vozíčku a nehla ani brvou. Ale mluvit mluvila. Občas. Jenže ta paní byla hrozně malá, a tak, když projížděla své oblíbené kolečko, pořádně vyděsila Hanču, která leží přímo u okna (já bych si tam připadala jako za výlohou) a zrovna mluvila se svým manželem, když tu málem dostala infarkt, šok a tak podobně:
"Co se stalo?" Ptal se jí.
"Ale nic, jede mi hlava kolem..." Ulevilo se Hanče.
A opravdu, při pohledu z okna byla vidět jen ta jeji strnulá hlava jak se posouvala jako na neviditelném běžícím páse. I mě kolikrát ta paní po setmění vyděsila.
Vzpomínáte si na ufňukanú Andrejku? Už tak měla chuděra zkažené prázdniny, když je musela dva týdny trávit v nemocnici. A představte si, že k nám na pokoj přidali ještě její paní učitelku z angličtiny. To je dneska školství, co? Ani jedna nedala na sobě nic znát, vůbec jsem neměla ani páru o tom, že by se snad znaly. Až v čekárně na ORL se mi s tím "tajemstvím" svěřila.
To se ví, že jsem si to po příchodu na pokoj nenechala pro sebe:
"Vy jste se nám ani nepochlubila, že učíte Andrejku angličtinu."
"No, ale my spolu nějak neválčíme, že?" Culila se paní učitelka.
"Tak proč jste mi dala čtverku?" Ozvalo sa z rohu.
Mé vyprávění se chýlí ke konci. A tak bych ještě chtěla trochu poreferovat o jediném "ležákovi" na pokoji - o paní Smolíkové. Protože nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Tato paní chodila s chodítkem, neustále na nás volala z postele, ať zavoláme sestru, slovíčko prosím jsem za celou dobu od ní slyšela, jen dvakrát, slovíčko děkuji trošku častěji. Já jsem jí dala hned ze začátku najevo, že jí pomůžu, ale že jí nebudu dělat služku jako paní Ivanová. Jsem také jen pacient.
"Zavolejte sestru."
"Paní Smolíková, vždyť vy tam taky máte telefonek, můžete jí říct, co potřebujete."
Chvíli jakoby se snažila o zmáčknutí tlačítka (a nejednou se jí to i podařilo), nakonec stejně řekla: "To nejde. Zavolejte sestru."
Znovu jsem jí ukázala, že to jde a že ani nemusí silně tlačítko mačkat. Při správném stisknutí začne blikat a má počkat na sestru, až se jí ozve. To si pak stěžovala, že to neslyší. Přitom sestru jsem slyšela i já ze své postele. A paní Smolíková určitě nebyla hluchá.
Ze začátku jí všechno padalo a paní Ivanová se mohla přetrhnout, aby jí to podala. Lůžko ji pravdielně po obědě musely sestřičky převlíkat.
"Paní Smolíková, posuňte si to pitíčko, ať vám to zase nespadne.... Paní Smolíková, já vám dám pod taléřek ubrousek, ať vám to tak neklouže a zase nebudete mít zadělanou postel."
Někdy se chovala jako děcko, a já jsem se snažila být na ní také tak hodná - jako na děcko. Místo, abych na ní rozčíleně reagovala, všechno jsem jí poctivě vysvětlila a pomohla.
Při velké vizitě chtěla jít akorát na velkou na záchod. Tam mohla jen v doprovodu sestry a na chodítku. Bylo mi jí líto, ale jak se předváděla, došlo mi, že je to jen stará paní, co chce dokázat, že ještě něco umí i sama. Chodítko si dávala asi metr a půl před sebe, přirozeně pak nemohla k chodítku došlápnout, musela udělat dva kroky a vždy málem spadla. Byla hrozně zbrklá, neposlouchala pokyny sestřiček a vždy dělala, co dělat neměla. Sestry už potom chodily po dvou. Kdyby náhodou spadla, tak mají obrovský průšvih. A právě při velké vizitě se znovu předváděla, chodítkem málem podlomila doktorce nohy a primářovi následně málem vypíchla oko.
Ano, takoví lidé mají zatraceně zkurvený život, když jsou odsouzeni k pomoci druhých, ale úplně ňa dožrala jedna věc. Paní Smolíková po každém kadění na záchodě (do mísy jen čůrala) zapatlala celé prkénko a někdy i zeď okolo. Přišlo mi to jako naschvál. Po každém jejím snažení na záchodě jsem pak šla a utřela prkénko vlhčenými ubrousky. Naštěstí nám záchod umývali i dvakrát denně. Jenže jednou jsem na to zapomněla a do těch hoven si svým urozeným zadkem sedla. Hned jsem se šla osprchovat, ale tak mě to nasralo, že jsem šla hned za sestrou, ať jí po každé "velké" kontrolují.
Ke konci pobytu se paní Smolíková, bývalá sestřička na ARO, naučila říct prosím i děkuji. Tedy aspoň u mě. O to víc jsem se snažila, abych jí pak nějakou svou reakcí neurazila. Ani už mi nepřišlo, že třicetkrát za den k ní vstávám pro nějakou drobnost.
S jejími dětskými senilními náladami se střídaly nálady jako za starých dob v práci. Byla totiž jediná osoba na pokoji, která doopravdy věděla o čem mluvím, když jsem pacientkám na jejich žádost vyprávěla historky ze studií a z ordinací. Bavili jsme se o českých lékařských vynálezech (kontaktní čočky, nanovlákno, krevní skupiny). Zrovna mi vypadlo Jánského jméno a paní Smolíková pohotově zareagovala. Jindy jsme se bavily o diagnózách, ošetřeních apod. I tehdy dokázala vést rozumnou odbornou debatu. Pak už to byla zase ta stará a nemohoucí paní Smolíková, co volala sestru "na mísu". Co všechno dokáže udělat s lidmi obyčejné stáří...
Přišel čas se s obyvatelkami pokoje č. 12, paní Ivanovou, paní Smolíkovou a paní Jituškou, se kterou jsme zažily spoustu srandy a věčně jsme mastily karty, rozloučit. Paní Jituška mi vřele stiskla ruku, usmála se a postěžovala si - co ona tady bude dělat, když tu není nikdo tak ukecaný a kdo s ní bude hrát žolíka? Byla s námi nejkratší dobu a pořád se smála. Paní Ivanová, se kterou jsme tam byly od začátku, mi podala do ruky skoro leklou rybu, která možná mrskla ocáskem, aby se neřeklo. A paní Smolíková?
Paní Smolíková mi vyrazila dech. Její stisk byl opravdu pevný a hrdý, jako chlap. Na rozloučenou mě objala se slovy:
"Buď taková, jaká jsi. Neměň se a jdi si za svým. Víš jaké to je, když je někdo odkázaný na jiné. Přeji hodně štěstí a hlavně zdraví."
To jsem měla za všechny ty útrapy s podělaným záchodem, pokoji smradlavém po moči nebo po dezinfekci, za ochotu se ohnut hluboko pod postel pro nemohoucí ženskou a za své slušné a hezké (i když ne posluhovačské) chování k nemohoucím lidem. Tak vidíte, není vše takové, jak se na první pohled zdá.
Žádné komentáře:
Okomentovat