"Mám to... Pokračuj."
"Chytil ji za nohy a ona si po pár metrech uvědomila, že má trup nad zemí, držel ji druhý. "
"Dál..."
"Dál prý neví. Bylo tam moc chlapů v tmavém oblečení, všude tma, nic neviděla. Jen krev a spoustu dobitejch holek."
"Opravdu si nic nepamatuje?"
"Prý ne. Pamatuje si už jenom to, že dostala ránu do hlavy, a potom už jen to, co prý znáš taky."
"Neřekne to?"
"Prý, že toho víš víc."
"No, já si pamatuju akorát to, jak ji táhli k těm továrním zdím a jak se chopila toho šutru a začala je párat jako makrely. Ten divoký pohled plný strachu nikdy nezapomenu.. Jako zvíře. Všude krev, jako v hororu. Když už všichni utekli, zkoušel jsem jí uklidnit. Ale nevěřila ani mně. Nevím, jak to udělala, ale odzbrojila mě a mojí vlastní bouchačkou mi mířila přímo do srdce. Zarazilo mě s jakou šikovností odjistila zbraň a jak jí držela v ruce. Jako kdyby to už někdy dělala. Jako profesionálka, chápeš?"
To už se do debaty přidal i doktor Könni. Zrovna nesl výsledky z vyšetření:
"A taky se vyzná v lécích. Kontroluje všechnno, co jí podáváme. U všech léků chce vidět účinnou látku, jinak ohrožuje personál. Nechce si nechat aplikovat jakákoliv sedativa a hypnotika. Vzhledem k tomu, že je to cizinka, jí nemůžeme žádné léky vnutit ani kdyby byly nezbytné pro její život. Dobře, že jste tady pane Berghu, opravdu umíte ten její jazyk?"
"Umím rusky, slovensky, česky a trochu polsky. Jsou to slovanské jazyky, jsou si dost podobné."
"Mám pocit, že umí také trochu finsky. Puhutteko suomea?"
Pomalu zvedla oči a upřela je na doktorovy: "Olen Tšekkista. Voin huonosti suomi. Virheitä."
"To je neuvěřitelné. Neznám nikoho, kdo je z Česka a umí finsky. Doktore, myslím, že vím, proč to dělá. Nevěří nikomu. Bojí se usnout - nejistota, nechce sedastiva - nechce omezení. Chápete? Tu noc, kdy už bylo skoro po všem a já se jí snažil přinutit vrátit mi tu zbraň... Tápala očima ve tmě.. Někde za mnou.. Myslím, že ani tak nevnímala, co jí říkám. Byla jakoby mimo. Najednou zvedla pistoli někam k mému uchu a vystřelila... Ale to už mě někdo škrtil ze zadu. Vím, školácká chyba, ale zachránila mi tím asi život. V tu chvíli jsem byl tak vystresovaný, že všechno, co se dá použít z výcviku jsem skoro zapomněl. Chvíli trvalo, než se dívala zase na mě. Trvalo mi asi hodinu, než jsem ji konečně držel kolem ramen a volal na stanici. Ale co přišlo pak by mě nenapadlo ani ve snu. Hlídky přijely asi za pět minut. Do jednoho z vozů nás poslali, abychom mohli na stanici sepsat protokol. Jenže řidič nebyl policista. Nevím, jak to poznala, prostě se pořád dívala na zrcátko a křečovitě mě držela ruku. Otočil se a vytáhl nůž. Nikdy bych to nečekal. Ani ve snu. Jak to věděla? Měla zorničky úplně otevřené, jako kočka. Chápete to doktore? Naštěstí jsem měl odjištěnou pistoli, takže jsem ho vykopnul z auta, ona přelezla do předu a já zamkl dveře. V životě jsem nebyl tak vystrašený jako tehdy. S tímhle jsem se nikdy nesetkal a dlouho nebudu moct v klidu spát."
"Nechceš psychologa Jesse?"
"Díky. Sám jsem psycholog." Usmál se Jesse, ale oči prozrazovaly něco jiného.
Seděla na posteli a nerozuměla jim. Možná pár slov jí připadalo povědomých, ale finština pro ni byla až příliš složitá. V hlavě nemá nic. To jde?
Lékaři neshledali na její fyzické stránce už nic, co by nemohli ošetřit. Má pár tržných ran, spoustu podlitin, zlomené zápěstí. S psychikou to bylo zřejmě horší, ale nikdo kromě překladatele Bergha jí nerozuměl. Za pár dní ji museli pustit z nemocnice. Komisař Jesse si ji vyzvedl. Cítil odpovědnost, dluh.
Trvalo dlouho, než začala zase mluvit. Přiznala se, že s pistolemi neumí zacházet, ale že je veterinářka. Jesse viděl, že se uzdravuje. Chodí teď ke známým pomáhat při pokrývání střechy. Tady je to normální, že lidé chodí do dvou zaměstnání. Nebo aspoň na brigády. Už si zvykl na to, že mu přináší oběd na stavbu. Dneska chopila kladívko a hřebíky a musí říct, že práce jí jde od ruky.
"Já ti snad ty ruce zavážu. Položíš to? To je práce pro chlapy."
"Sice nevím, co říkáš, ale měla bych to asi položit, podle toho, jak se na mě díváš..." myslela si.
"Už to mám!" volá přes celou střechu a omotává jí ruce lepící páskou. "Teď už pracovat nebudeš! :-D"
Jen se otočil, ozval se hurónský smích ostatních pokrývačů. I stěma přelepenýma rukama měla v těch prackách kladívko.
"Dobře, dobře... Zalepím ti i nohy."
Huronský smích ještě zesílil, poněvadž mezi koleny svírala laťku a v rukách šmirgl.
Tu se ozval třískot paní Pehkonenové. Její volačka z hrnce a žufánku lákala k obědu.
Jesse si ji přehodil přes rameno i se slepenýma rukama a nohama od kobercovky a za bojového pokřiku ostatních si ji odváděl na oběd. To se ví, že sama nemohla jíst, ale aspoň trochu změna ve všedním pracovním dni. Paní Pehkonenová ikdyž zápolila s rakovinou se smála jako dřív.
Dnes ale přišla s tornou na zádech.
"Co blbneš? What are You doing??"
"Vyhodil mě z bytu, tak já se vracím domů." Špitla lámanou finštinou.
"To nemyslíš vážně? Ty nemáš kde bydlet? To je dobře.. ehm.. Chtěl jsme říct, že můžeš bydlet u mě. Pokud ti to nebude vadit." Musel jí to říct ještě jednou a anglicky, protože vůbec nechápala. Nakonec jí zavolal taxíka, vrazil jí klíče od domu a poradil, ať se chová jako doma, že příjde za dvě hodiny domů.
"Snad to sama přežiješ, ne?"
Kývla...
V taxi: "Nemoct vysadit mě nádraží?"
"Ne, nemůžu. Cestu mám zaplacenou opačným směrem a dostal jsem vyslovený zákaz vysazovat tě jinde než na této adrese. A zavřít za tebou dveře od domu:-D"
"Počkat až já schovám ... schovám keyes a vysadit mě nádraží?
"Říká se na nádraží."
"Na nádraží. Vysadíš?"
"Ne. Mám to zakázené, nezlob se."
Žádné komentáře:
Okomentovat