Nikdo mi nevěří a všechno je normální

Lekce angličtiny začíná za chvilku. Venku je šero, skoro dost možná tma. Zavadila jsem o pár dřevěných barelů, ale už vidím náš koutek, kde se učíme angličtinu. Lektorka má dlouhé černé vlasy a příjemný obličej. Docela dost mi připomíná tu, která suplovala naši novou angličtinářku ve škole. Ale nejsem si jistá, jeslti je to opravdu ona. Ale nikdo tu není.. Zhasnutá světla...

Jo takhle, nechala nám tu vzkaz. Prej za nějakým podnikem na bazéně.. No to bude bezva.. Trochu nevím, kde to je. Ale snad tam dojdu včas. Je tady ten podnik, ale nevím kde je vchod. A ten bazén už vůbec nevidím. Ještě že už svítí sluníčko a udělalo se hezky. Koukám, paneláků tady mají taky dost. Ale ty králíkarny vedle v kopci, to musí být určitě těch, kteří v nich bydlí. Je a támhle jsou bílí poníci, no to je super, jsem tak dlouho neviděla, že má někdo poníky. Bazén. No to je dost, že jsem se tam dostala. Všichni už tam jsou a čvachtaj se.

Lektorka tam má přítele a všichni mají volnou zábavu, takže dneska paráda..

No nic, půjdu k okraji a houknu na ni.

Zdá se, že mě slyšela, a tak pluje vznešeně sem.

"Ježíši co to je????" lekla jsem se toho, co připlulo ke břehu s ní.

"Cože? Syn kamarádky??" To není možný." Jak by to mohlo být možný, když ten kluk vůbec nemá tělo. To co trčí z vody je jakási lebka obalená masem, který se trochu ugrilovalo. Na některých místech černá. Bože on nemá oči!

Jak ta věc dorazila ke břehu nezastavila se sama. Ale narazilo to do okraje a kousek páteře, který to ještě mělo, upadl do vody.

"Myslíš, že to pozná?" ptá se lektorka svého přítele a myslela tím maminku toho "kluka".

"Nepozná, vypadá furt stejně, ne?" a kývl hlavou kamsi za mně, kde byl schématický obrázek toho, jak vypadal.

"Ale vždť to není on. Tam je celý (měl sice trup, nohy a ruce, ale také bez kůže a také potrhané a zčernalé svaly), tady je jenom... hlava?"

"Ale je to on."

To už přijela spolužačka (kterou v reálu nemám moc ráda, ale jinak když má zrovna dobrou náladu umí pobavit) Eva K. Měla růžové plavky a říká mi:

"Vem ty kosti a někde je ukliď, ať to tu nikde nesmrdí."

No to teda nevím proč, ale normálně jsem je vzala a šla jsem. Pořád nemůžu pochopit, jak jsem nesla ty kosti a nikdo si toho nevšiml. Smrdělo to na metry daleko. S Pavlou P. jsme se ještě stavili v kiosku, ale tam se na nás blbě díval a stejně jsme neměly peníze. Musím to někam uklidit. Ježíši, žádnej koš, no prostě nic.

Tak to aspoň hodím pořádně daleko. A taky že jo. Házela jsem co mi svaly na ruce stačily a.. No do prčic.. Spadlo to jednomu chlápkovi na trávník. Zrovna ho sekal a on to má před nosem. Dřív než zjistil, co se děje (teda myslela jsem si že dřív) jsem se rychlostí splašeného kohouta schovala pod dřevěné schody, co vedly k tomu kiosku. Škvírou koukám ven, co asi dělá a světe div se, kouká mi přímo do očí. Nemůže mě vidět, já sice vidím jeho, ale on mě nemůže vidět, za těma schodama. Nebo že by tu byly tak velké škvíry, že mě jimi vidí?

Budím se v posteli v hotelu. Takový malý, starý docela útulný dřevěný pokojík. Skoro jak někde v pohádce či co. Sluníčko rozvlnilo prach a ten se vznesl do výšky a zase klouzal dolů. Bylo ráno. Vedle spolužačka taky vstávala. Najednou někdo vstoupil do pokoje a málem se ve mě krve nedořezal. Byl tam. Ten chlap co sekal trávník a kosti mu spadly přímo před čumák. Mluví ke mě. Prej ví, co jsem udělala.

Jenže já jsem nic neudělala. Nemohl mě vidět a tak s nepropustnou maskou nejlepšího hráče pokru mu říkám, že absolutně nevím, co tím myslí a že se někde sekl.

A on mi na to odpoví: "Já vím, žes mi tam hodila ty kosti. Ale já to na tebe neřeknu. Tys ho přece nezabila."

Krev už mi úplně ztuhla, ale pořád ten obličej bez výrazu, nic neprozradím....

Když to možná čtete, tak si říkáte, co to je za hovadinu? Ale věřte nevěřte, ta hovadina se mi zdála.. Nejvíc si pamatuju, jak ta hlava narazila do toho okraje bazénu a ulomil se jí kus páteře.

Co to může být za sny? Naprosto nepochopitelné a vy přesto trochu chápete co se vám zdálo.