Co zlého vypustíš, třikrát se ti vrátí!

Měli jsme krátce po svatbě. Já byla v 7. měsíci s dvojčaty. Milan byl v práci a já se doma nudila, tak jsem si řekla, že se půjdu podívat do města. Hned jsem vlítla do obchodu pro miminka a měla jsem štěstí, právě přivezli nové zboží a tašky se mi plnily až k prasknutí. Vyjdu z obchodu s radostí z překvapení, jaké udělám Mildovi, až se vrátí domů. Zastavím se před přechodem a jako zkušený chodec a starostlivá mamina se dívám doleva.. nic... doprava... nic... znovu doleva... zase nic.. No a tak jdu. V půli cesty mě srazilo auto ve veliké rychlosti.. Řidič byl Milanův bývalý kamarád a kolega z práce.

Nedávno se pohádali a dost tvrdě. Byli to oba konstruktéři, a jak už to bývá občas se poradili, vypomohli. Jednou se však jeho kolega nedovedl soustředit, žena mu měla každou chvíli začít rodit. Tak mu Milan vypracoval celý stroj, ale ten svůj už nestihl. No, když se to šéf nedoví, může pracovat doma a všechno může být v pohodě. Jenže jeho stroj měl pro firmu větší hodnotu, než ten kolegy. To se mu asi nelíbilo, a tak Milana prásknul a z těch lží, co si na něj vymyslel, mu zavařil pěkný průser. Naštěstí se to nějak pořešilo sníženou mzdou a Milan mohl pracovat ve firmě za menší plat dál. Kolega si zatím našel práci, sice s nočními službami, ale lépe placenou.

Řidič vystoupil z vozu, odkopnul mě ke krajnici a odjel. Kamera ho viděla. Milanovi volalli z nemocnice, jak se vše dověděl, třískl s telefonem, vyběhl z práce, práce nepráce, a jel do nemocnice. Tady mu doktor sdělil, že mě při životě udržují pouze přístroje, ztratila jsem hodně krve při nehodě a při zákroku umělého císařského řezu. Chtěli zachránit aspoň dvojčata, ale ta byla natolik maličká, že jim dává stejně jako mě malou šanci na přežití. Nicméně je dali do inkubátrorů. Ke mě na JIP ho lékaři nepustili, kvůli infekci. K dětem ho pouštěli jen ve sterilizovaném plášti a obuvi, s rouškou, a gumových sterilních rukavicích. V místnosti nikdo nebyl, jen jeden mladý tatínek chodil k jednomu inkubátoru a hned zase k druhému a snažil se v těch rukavicích udržet aspoň to malé a slabé štěstí, co zatím měl. Místnosti JIP a inkubační komory byly blízko sebe, kvůli snažším kontrolám, spojovala je pouze dlouhá chodba. Každý den tam Milan spával na lavičce, už ani sestry neměly to srdce ho vyprovodit po návštěvní době z nemocnice, a tak ho přikrývali dekou.

Jednoho rána vzbudil Milana můj ošetřující doktor. Milan sebou trhl v očekávání těch nejhorších zpráv, ale doktor mu řekl:

,,Vaše žena má silné srdce.. Už se probudila a chce vás vidět".

Krev se mu rozproudila v žilách nečekanou radostí, letěl jako vítr chodbou, vtrhl do pokoje, kde mě mezitím převezli, málem shodil kapačku a pomlátil přístroje, které mi stále pomáhaly. Oběma nám tekly slzy jako hrachy. Doktor ale přišel s další zprávou, není si jistý, pokud budu někdy ještě chodit. Ale dodal, že pravidelným cvičením se může překonat lecos...

Tři měsíce se mnou Milča cvičil pod dozorem sester, vozil mě na vozíčku v nemocničním parku a k dětem do inkubačních komor. Děti rostly a já sílila a tak nás po třech těch měsících pustili všechny čtyři domů.. Doma mi Milan ochotně pomáhal i s dětmi. V práci odváděl lepší a lepší výkony a na ten kiks kdysi už všichni včetně šéfa zapomněli.Čas plynul a plynul a po roce se nám narodila zdravá a donošená dcera.

Jednou jsme se celá rodina vraceli z hřiště v parku. Milan zrovna bral naši dceru do náruče, když jeho pohled upoutal dům jeho bývalého kamaráda a kolegy, černý vůz a pacholky nakládající tři velké rakve a jednu maličkou. Málem vrazil i do toho svého bývalého kolegy, nebýt dotazu jednoho z dvojčat, které ho tahalo za rukáv a ptalo se:

,,Tati a proč ta rakev je tak maličká?"

,,Nejspíš v ní leží tak malá holčička jako je naše Eliška"...

Tvář muže, jehož rodiče, žena a jeho malá dcerka se otrávili špatně uzavřeným plynem, když vykonával noční službu, byla průsvitná jako tělo ducha a vypadala zuboženěji než sama smrt, se podívala na svého bývalého kolegu, který kdysi vypadal úplně stejně jako on teď. Pohlédl na jeho mladou ženu a tři krásné zdravé děti. Než stačil odejít, řekl mu Milan to, co už chtěl říct dávno:,, Co zlého vypustíš, třikrát se ti vrátí". Vzal jedno z dvojčat za ruku a s celou rodinou odešel. Víckrát se se svým bývalým kolegou nesetkal, odstěhoval se z toho prokletého domu, který v něm zanechal mnoho smutných vzpomínek.

Celkem zajímavý příběh, ale když se vám zdá v jedenáct v noci, budíte se zalití potem, srdce se vám dere z pyžama a vy nevíte, jestli to náhodou nemůže být někdy pravda a co vám ten sen chtěl vlastně říct nebo ukázat, už to není tak, jako ho čtete v pohodlí u počítače. Tenhle sen si budu pamatovat snad nadosmrti. Ponaučení z příběhu doporučuji si zapamatovat, neboť v něm něco pravdy je.

Absolvo te.

___________________________________________________

Pozn.: Absolvo te = odpouštím ti.