Muhebleblinkohuááá

Zápis z včerejšího dne.

Tohle si musím poznamenat. Až zas budu jednú tvrdit, že život je moc vážný a stojí za hovno. Vemu to pěkně od začátku. Dneska jsem jako pako vstávala na sedmú raní s tím, že o čtvrt na šest mi jede šalina do práce.

Vzhledem k tomu, že jsem se předevčírem učila na včerejšek do půl druhé ranní anatomii s tím, že na cviku sa zkúší lebka (ano ano, milostivá univerzitní rada mě dala s velkým privilegiem opakovat prvák jako odměnu za to, že jsem byla dva měsíce ve špitále). A považte, nebylo cviko a já tam přiletěla za pět sedm jako tornádo. Včera ve čtvrt na sedm vstávat, dneska ve čtvrt na sedm vstávat. To mě jednú zabije!

A považte! Stojím před barákem jako rampúch promrzlá, všude chlupaící sa mlha, nikde nikdo, všichni jedú do práce,... A on mi nikdo neotvírá! Tož píšu SMSku. Nic. Tož zvoním zvonkem i za cenu toho, že probudím malého. Nic. Tož volám. Nic. Tož si kecnu na schodky a.... Spím. Najednú mi hrkne v bedně, vzbudím sa, kuknu na mobil a... Ona je středa!!!!! A já mám jít do práce ve čtvrtek a teď mi právě ubíhá cviko! No nic, dojedu dom, kuknu kdy má jaká skupina cviko z anči dneska a jdu spat na ty dvě hodiny.

Ve dvanáct neochotně a velmi velmi pomalu vstávám, naleju do sebe instantní polívku z hrnečku (víc nestíhám) a razím na šalinu tentokrát opačným směrem. Vyběhnu z šaliny, před budovou obrovitánská ovca, nalevo obrovitánská kráva s obrovitánským vemenem (něco sa děje, nemám čas...), vyběhnu na cviko,  tam téměř nikdo, tak čekám do jedné a on zase nikdo. Tento týden ty cvika nejsú, nebo co? Zase nic nevím.

Včera jsem měla středu a dneska mám čtvrtek, bohužel na to s politováním a ťukáním hlavy o slúpek přicházím až dneska (psáno včera, tuhle dobú už budu hlídat Kubíka).

Tož si to kúřím pěškobusem z univerzity, jak jinak než na šalinu, ... Stojím, čumím. Jede šestka. Na to se vyvíteco, počkám si na jedničku.

Najednú periferním viděním mého všímavého oka postřehnu povědomú postavičku hopkající si do k šalině jako potkan. Jako potkan! Přesné!

Startuju vedle šaliny a i když už jede, pořád stíhám do okýnka:

"Muhebleblinkohuááá, hehe vbnjelsg!!!!!" rozhazujíce přitom rukama, nohama, ocasem, chapadly, no prostě vším na každú stranu. King Kong tanec hadra.

"Muhebleblinkohuááá, hehe vbnjelsg!!!!!" Za oknem sa míhá cosi jako ruky, nohy a uvolněná palestina.

Byla to ona! Moja prdelatá Pacenka ze střední .  Tu pihu na bradě poznávám! O reakci lidí v šalině i mimo šalinu vám snad nemusím ani vyprávět.

To je, jako když jsme jeli na Bouzov, v Mohelnici stáli ve štrúdlu pomalu jedúcích aut a nás paka pošahaná nenapadlo nic jiného, než stáhnúť okýnko, vystrčit pazúry a volat na stařenku:

"Babí, ahóóóóóóój!!!"

Babička mávala a mávala. Až zapomněla, že sa o tu berličku musí opírat a ne s ní mávat taky.

A dneska zas na čtvrt na sedm, no ňa šrákne!