První, kdo tě příjde pozdravit

Nic není hezčího, než vrátit se zase domů. Domů, kde je všechno normální. Domů, kde vládne radost a pohoda. Domů, kde... Kde čeká někdo, kdo tě má rád a kdo tě postrádá...
A zrovna dnes, kdy po roce šílenství, nejistoty a smrti, se všechno sere jedním směrem. Zrovna dnes! Nejen, že mu ujela posádka, nejen že ho stopnutý odvoz odvezl tisíce kilometrů od místa, kde chtěl vystoupit, ale navíc smrdí jak barová kurva, je zarostlý jak ten Afghánec a nemá žádný dárek pro svého syna.
Naštěstí potkal přítele. Sice ho nemohl poznat, ale když se mu připomněl, málem si vrhli kolem krku.

"Tak ty jsi byl taky v Afghánistánu? A kde přesně?"
"To ti nemůžu říct, nesmíme. Ale můžu ti říct, že denně jsme odklízeli mrtvoly z okolí základny, denně jsme naspali minimum, denně jsme stáli na nohou a už toho mám fakt plný zuby. Celý rok! A navíc nikdo nechápe, proč jsme tam vůbec jeli a co jsme tam měli dělat. Naprosto zbytečná akce."
"Nechci tě nějak urzit, ale podle toho tak vypadáš. Přes ty vousy a vlasy jsem tě fakt nepoznal."
"Ani nevíš, jak jsem se znechutil sám sobě."
"Víš co, stavíme se u nás, tam můžeš nastoupit na vlak a ten ti jede přímo domů. Pořád tam bydlíš, ne?"
"Rád bych... Jirko... A děkuji."
"Nemáš zač. Ty a víš že se mi narodily dvojčata? Holky! A krásné po mamince! Dostal jsem propustku. A co ta tvoje?"
"My máme kluka, za dva měsíce mu bude přesně sedm. Ani nevíš jak se na ně těším, ale..."
"Ale?"
"Je tu jeden problém..."
"Co se stalo?"
"Ále... Poslali mě dokončit nějakou práci a mezitím mi moje posádka ujela. Stopnul jsem si nějakého chlapa. Slíbil, že mě za tučný obnos zaveze do Turecka. Jak jsem byl unavený, úplně jsem vytuhnul. Ten hajzl mi sebral všechny peníze, co našel a odvezl mě kdesi do Kazachstánu. Když se na to podívám zpět, tak doteď nechápu, jak se mi podařilo dorazit sem, něco jsem nakradl a zaplatil si všechno, co jelo. Naštěstí kartu od mého účtu mám na naší základně v ČR. Tam bude můj poslední plat."
"Neboj, to nějak zvládnem."
Ale bylo tu ještě něco, co ho trápilo a nutilo celou cestu mlčet... Cože mu to řekli? Že prý zabijí prvního, kdo ho doma přivítá? Rozuměl dobře? Jak to chtějí zjistit? Určitě ho sledují...
Nebo ne? Co když jen na prázdno vyhrožovali? A co když ne? Co když to mysleli správně?
Celou dobu přemýšlel, kdo by mohl být ten první. Ať to bude kdokoli, vždycky ho přivítá někdo známý. Jak to udělat tak, aby to nebyl nikdo z rodiny? Jak to udělat tak, aby to nebyl jeho blízký?
"Panebože, co to dělám? Přemýšlím o smrti člověka!" Přistihl se, jak téměř nahlas přemýšlí.
"Říkal jsi něco?" Zeptal se Jirka a na chvíli odtrhl zrak od silnice.
"N...Ne nic."
Tato myšlenka ho však neopustila do konce cesty. Jirka je dobrý člověk. Jeden z mála přátel, za které by i život položil. Takových mu zbylo velmi málo. U něj doma se umyl, převlékl do čistého oblečení, co mu půjčil a ještě po cestě na vlak koupili dárek pro malého a pro manželku.
Naštěstí to dobře dopadlo. I všechno zlé je k něčemu dobré. Ale...
"Kdo může být první, kdo mě přivítá? Může to být kdokoli... Že by mě sledovali až sem? Proč by to dělali. Kvůli....? No to snad ne! Tak přece je to pravda." Ale nikoho si nevšiml...
Vlak zastavil. Sešel podchodem do haly. Stejným vlakem zároveň přijelo spousta lidí. Šel pomalu pěšky domů. Skoro nic se nezměnilo.Cestou potkal jen starou Brožkovou. Tu závistivou klepnu.
"Dobrý den, paní Brožková."
"Dobrý, dobrý. Tak už jste doma, jó? No to bude nadělení..."
Prošli kolem sebe, zašel za roh a... Nic. Tak přece jen vyhrožovali na prázdno. Teď už šel s odlehčením domů.
Tam u dveří! Je to on? Vyndal z kapsy fotku malého chlapce... Je to on!!! A zároveň, když si uvědomil, že ten chlapec je dlouho neviděný syn, chlapec se otočil.
Dívali se na sebe, jako by čas kolem nich se zastavil. Byla to jen vteřina, ale jim to připadalo jako celý rok, co se neviděli.
Pomalu si kleknul a odkládal cestovní tašku. Srdce i dech se mu zastavil. Nebyl totiž sám. Za zády mu někdo ťuknul samopalem do zad a hned zmizel. Koutkem oka se mu zablýsknul pás.
Ne, nechoď sem, proboha nechoď sem!! Chlapec se k němu rozběhl.
"Stůj! Nehcoď sem! Nechci tě vidět! Slyšíš?" Volal na něj s těžkým srdcem a chtěl si ho za ta slova vyrvat.
Chlapec se zastavil. "Tatínku, tatínku!!!!! Já se chodím každý den dívat, co přijeli vojáci, jestli už jsi přijel taky. Myslel jsem, že jsi umřel!! Já tě mám moc rád!" A jeho nechápavý pohled mu trhal nervy na kusy.
To, jak se mu myšlenky mlátily v hlavě, by rozervalo i betonový kryt.
"Ale já tě nemám rád!" To už se mu do očí draly slzy a jen těžce přes ně mohl vidět i svoji ženu. Stála ve dveřích s kulatícím se bříškem a také nemohla uvěřit.
V boudě cosi zarachatalo. To starý dobrý Sitar, německý ovčák co špatně slyší a je na levé oko téměř slepý. Sitar, kdysi psí živel, teď za sebou tahá zadní nohy. Starouš Sitar!!!
"Sitare, kluku, pojď sem! Pojď ke mě! No honem!"
Pes mlátil ocasem sem a tam, nohy se mu třásly a uši klopil dopředu. Snažil se jak nejrychleji mu to šlo, ale posunul se sotva o dva metry a upadl.
"Sitare, pojď půjdem za tatínkem!" Teď už i klučina plakal a pomáhal psovi na nohy v domění, že ho tatínek se Sitarem už neodežene.
"Ty stůj tam kde jsi! Neopovažuj se pohnout! Sitare ke mě! KE MĚ!!!" Teď už hystericky řval, až se zalknul. Maminka rychle odvedla chlapce ze dvora. Schovali se za pootevřenými dveřmi. Teď už i ona viděla muže se zbraní, co jejímu manželovi dýchal přes záda. Pes jakoby to všechno pochopil a sebral všechny síly, aby si došel pro smrt.
"Tak je ho-dný. No pojď sem... Kamrá-de..." Šeptal stále tišeji. Ozval se výstřel a pes se mu ještě notnou chvíli škubal v náručí. Ten pes, který mu jako chlapci zachránil život, když ho vytáhl z vody. Ten pes, který jej vždycky bránil před výpraskem, když provedl nějakou klukovinu. To byl Sitar. Byl.
Jak se přestal škubat, ohlédl se za sebe.
"Máte co jste chtěli! Vypadni! VY-PA-DNI!!!" To už však běžel směrem ke dveřím a ni se neohlédl.
Zabouchl a složil se na zem.
"Ta-tín-ku. Že-mě-máš-rád?" Vzlykal klučina.
"To víš, že mám!" Objal ho a držel pevně. Pevně.
______________________________________________________________________________
Všechny války, co proti sobě lidé vedli, byly stejně zbytečné jako je lít vodu do dávno vyschlé studny.

Žádné komentáře:

Okomentovat