Samostudium

No anatomia je těžká a co jako? Učený z nebe nespadl. A tak jsme si na kolej chtěli  z pitevny zabavit na dobu studijní jednu lebku. A chtěli jsme si ji vypůjčit tak, aby o tom pan doktor nevěděl. A co? On by nám ji stejně nechtěl půjčit, i když by to bylo pro studijní účely. Tož, jak to udělat?


"No prostě šlohnout, ne?"
"A co když si všimne?"
"Nevšimne."
"Všimne."
"Říkám, že nevšimne!"
"No, ale pak si stejně všimne, že jim jedna chybí."
"No tak nemusíme brát zrovna koňa, ne?"
"Ale na psovi sa to blě učí."
"No furt lepší, jak nic, ne?"
"No to jo.. Tak dělej."
"Já? A proč ne ty? Proč mám zase všechno obsrat já?"
"No, tys to vymyslela."
"No ale budeme se z toho učit všichni, ne?"
"Tak, já ho zabavím, a ty to seber."

Tak jsme se přecejen domluvily. Ona (nebudu jmenovat) šla zabavit pana doktora směšnýma a absurdníma otázkama ohledně kostí na pitevně a já sa jala čórovat "pro vyšší dobro".

A zrovna, když jsem si tu psičkovú lebku chtěla zastrkat pod plášť... "Co byste potřebovala, slečno?"
"Já nic, jen jsem se dívala na tu ulomenú conchu." To křídlo řezákové kosti se mi nelíbilo, ale svedla jsem to na conchu.
"A co to máte za zády? Ukažte."
"No, pane doktore?" Ale poslušně jsem ukázala pravou ruku. Prázdnou. Ale levá byla schovaná za zády.
Děcka, tedy kolegové, ani nedutali.
"Teď tu druhou." Jak na malého fracka, tsss, tsss. Tož jsem schovala tu pravú ruku a ukázala levú. Prázdnou.
"No dobře, a teď obě ruce." Usmíval se pan doktor, ale pomalu a jistě mu docházela trpělivost.
Mlčky jsem s absolutně neporazitelným nevinným výrazem ukázala obě ruce. Prázdné! Děcka , tedy kolegové, sa začali pochechtávat.
"Dovolíte?" Jemně mě poodstrčil pan doktor od stolu s kostmi a já se tak ocitla zády ke kolegům. Tu se ozval výbuch smíchu, poněvadž jen oni mohli vidět, jak jsem si lebku zastrčila za slepý pásek u pláště, o kterém jsem si celú dobu myslela, že je tam úplně na nic. Pan doktor samozřejmě nechápal, čemu se všichni smějí. Sice u mě nic nenašel a na stole se zdálo být všechno v pořádku.
"Co bylo s tou conchou?"
"No, byla ulomená."
"Promiňte. To se stává, když studenti preparáty neumí jemně zacházet. Prosímvás, tiše, vedle se také vyučuje." A znovu se šel podívat ke stolu. Tu jsem si vytáhla psíčkovú lebku z podpásku a hodila ji kolegovi. Ten ji naštěstí chytil a ihned uklidil do batohu.

A tak jsme se všichni na kolokvium poctivě učili z psíčkové lebky po domácku kradené. Jen bych chtěla ještě s čistým svědomím dodat, že po kolokviu jsme ji zase nenápadně vrátili. Ano ten jeden dens incisivus jaksik moc extrémně nepřežil, ale to jedno ala ossis incisivi už nalomené bylo!


8 komentářů:

  1. Pěkná historka, nebo jak by se to dalo nazvat :D To schování za zády na plášti mě pobavilo :D
    P.S. Ty ses učila trochu finštinu, že? Taky ti zní finský ä stejně jako normální a? Jak jsi ho vyslovovala? Děkuji :)

    OdpovědětVymazat
  2. Co mi přišlo, tak Finové ä a a říkají stejně. A já to taky tak vyslovuju. Ale malinko to odlišitelné je. Normální a je takové ostré. No a to ä je spíš takové, jako kdyby nechtěli, abys věděla, že to vůbec někdo vyslovil. Takové odflinkuté. ;-) Ale v ÿ a y je velký rozdíl.

    OdpovědětVymazat
  3. Kriste, to byl článek! Jsem byl najpatý jako prase!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju :) Ale počkat, ÿ ani neexistuje. Akorát mají ještě ö, švédský a s kroužkem a vyslovují jinak y, ale to není těžký.

    OdpovědětVymazat
  5. No ba.. Překlik, myslela jsem to ö a štréchla sa o tři klávesy... Pardon, pardon.

    OdpovědětVymazat
  6. Perfektní :-D. Hodne sem se nasmal. Sikovny ste.
    Halfdann

    OdpovědětVymazat