Volný s otevřeným koncem

Panička už nás nechce. Co panička... Ta člověčica, co se o nás starala. Dávala nám krmení, čistou vodu, čistila klec, s šedákem byla na veterině, ... Ale teď se odstěhovali a nás nechali ve starém bytě. Teď jsem tu sám. Šedáka vzaly jedny ty ruce za ocas z klece a strčily do krabičky. Nikdy se už nevrátil. Ale já jsem se nenechal nalákat do ruky. Ani když mě ty ruce chytly za ocas a snažily se vyndat z klece. Z klece, kterou jsme nikdy s kamarádem neopustili. S kamarádem. No, byli jsme spolu už od dětství. On byl bílý s šedým flekem, menší, odvážnější a zvědavější než já. Vždycky mě povalil na záda a kousal mě do čumáku nebo do ucha. Tekla mi i krev z nosu.  Ale pořád pšikal a tak mi ho bylo líto, nechal jsem se od něj šikanovat. Panička nás nebrala do ruky a tak jsme zdivočeli natolik, že jsme se ji vždycky snažili pokousat. No, když nás nechala. A pak nás nechtěla.


Ten den, kdy jsem naposled viděl šedáka, jsem však byl statečnější než on. I ruka se mě bála, nasadila si pak rukavici. Ale nedal jsem se. Zachytil jsem se o dvířka z klece a nepuštěl se, co síly stačily. A náhle bolest. Hrozná bolest. Síla tahající mě z klece povolila úplně, ale zůstal v ní konec mého ocásku. Když jsem se podíval po té ukrutné palčivé bolesti, viděl jsem jen kostřičku svého ocasu. Kůže i svaly byly pryč. Zůstala jen ta bolest a krev. Nechtěl jsem jíst, i když mi ruce nabízely samé dobroty. Nakonec jsem se přecejen nechal zlákat na salát a okurku. Asi za týden mi ta kostřička upadla. Nevypadá to zas tak zle. A taky mi do přízemí přibyla nová skrýš. Je to hluboká krabička a uvnitř jsou schované poklady. Mám tam nastláno z měkkých papírových ubrousků. Udělám si z nich místo. Jednou se ale krabička zavřela. Nevěděl jsem, jestli jsme ještě v kleci nebo ne, ale utekl jsem prokousanou dírou ven. Krabička pak zmizela.

A dnes se něco děje. Ty cizí ruce mi vyčistily přízemí, ale už mi ho nevrátily. Zůstal jsem pobíhat po holé zemi a dokonce i napaječka s miskou na jídlo mi zmizely. Klec se začala hýbat. Ruce mě nesly ven. Někam ven. Pak zima a všude bílo.

"Tak si jdi, když koušeš, do krabičky nechceš. Mohl jsi to mít za sebou stejně jako tvůj kamarád. Teď jsi jdi do té zimy, jsi volný." Řekly ruce, otveřely dvířka a vyháněly mě z domu ven. Nechtělo se mi, ale ruce mě vyklepaly z klece a octnul jsem se na studeném sněhu. Kroky se začaly vzdalovat. Jsem tu sám, ve tmě, v zimě. Ale můžu jít na všechny strany! Kam se mi zachce. Už žádné ruce tahající mě z klece! Co teď? Kam teď?

1 komentář:

  1. Emotivní.

    Ale vlastně dobře napsaný, no. Což by teprv měly říkat ústřice: "Ááááá, citroón, help mí!"

    OdpovědětVymazat