Bohúšu, pospěš!

Občas jsme chodili na praxi ke koním do jedné nejmenované jezdecké stáje v Kroměříži. Já jsem bohužel neměla ke koním přístup od malička, a proto jsem se jich trochu bála. Přestala jsem se jich bát až v druháku. Ani to tak nebyl strach, jako respekt. Přecejen, když koukáte na to obrovské zvíře, kterému stačí jeden pohyb, aby vás zmrzačilo, ono je to trochu pochopitelné. Je to však stejné u všech zvířat. Stačí jediný moment a váš kontakt se zvířetem vás poznamená na celý život. Ať už v tom dobrém nebo špatném smyslu. Vrátím se k praxi v jezdecké stáji. Zní to honosně jako všechno. Ovšem nenechte se oklamat. Za to, že jsme do deníku praxe dostali podpis, jsme Bohúšovi poklidili maštal, boxy, vydrbali koně a když byl dobrý den, tak jsme si je také povodili ve výběhu.



To se to tam tak přišlo z rána, podrbala se fenka berňáka, která vás nikdy nechtěla pustit dovnitř (aspoň v prvních minutách, byla totiž hrozný mazel a drbofil), seštěkal vás malý jezevčík, vyšlápli jste nějaké to lejno, počkali na Bohúša a než uběhla hodina, tak sa enem zevlilo. Jakmile sa Bohúš uráčil dostavit, zjebal nás na dvě doby a pak sa šlo do práce. Vykydat boxy, navozit slámu, nakrmit a opucovat koně a zamést maštal.
Bohúš je ten typický sedlák z maloměsta, samotář v kovbojském klobúku, věčně nasratý, věčně ve stejné košili, nemluvný a často se uspokojoval za domem, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Zase sa temu tolik nedivím. Představte si studentíky, 15 let, vyjukané, v životě neviděli koňa (někteří) a chlapa, který chce mít práci (sice zadarmo) odbytú.

Ono sa řekne vykydat box. Ale vážení, to není jen tak. Na to musíte mýt systém a ten správný koňařský grif! To není jako když sa slepica přehrabuje v kurníku. A tak, když Bohúš zjistil, co to má zase za lemply, tak nám to ukázal. Navíc, Bohúš byl tak trochu šetřílek. Pod vrstvou slámy měl slušný podnos pilin. Koně byly na měkkym, ale slámy to moc nestálo. Koňáci, kteří máte na jazyku "a pak že nemají být koně dušní", nechte si zatím pro sebe. Bohúša to nezmění. A co ho to stálo nervů a řevu, než jsme sa správně naučili vykydat box tak, aby to bylo vidět, ale neodvezli jsme moc slámy a piliny vespod nebyly vidět. Pak ještě trošku načančat, naházet oběd pro koniky a slavnostně je do vypucovaných boxů navodit. Bohúš to měl dobře vyřešené, jen co je pravda. Konici sa věnovali žrádlu a nevšímali si tolik bojácného studenta, který se je snažil vypucovat.

Nejlepší léčba proti strachu (nebo přehnanému respektu, řekněme) je šokem. A tak ňa Bohúš poslal do boxu s obrovitánskou kobylou a jejím vychcaným hříbětem. To, že je nadmíru vychcaný, jsem zjistila hned posléze. No vězte, ne jeden kůň, ale dva. A ne malý kůň, ale kůň jako kráva! A ještě větší! A do teho ten malý, kúsavý, vychcaný rezavý hajzlík. No, když jsem tam vlezla, tak ňa popadla panika. Ale zjistila jsem, že ta největší kobyla ze všech je zároveň ze všech nejhodnější a nejtolerantnější. Malý zrzek to na ňa zkúšal, ale pak dostal pár do nozder, pár nehezkých nadávek a pak už uměl i držet nohu na čištění kopyta. Víte, co mi to dalo práce sjednávat si respekt u malého adolescenta a zároveň oba nevyplašit tak, že by nám byl box malý?

  První, co vidíte, když vejdete do boxu, je obrovská prdel.  Já viděla dvě - jednu obrovskú a druhú míň strašlivú. Vzpomínáte na radu paní doktorky T. při prvním cviku z anatomie? Jak říkala: "neotáčejte se ke zvířatům zády"? To je dobrá věc totok, ale já mám bohužel jen jedno "čelem". A když to jedno "čelem" pucovalo maminu, tak si zrzek dovoloval, kúsal ňa do zad, tahal za vlasy, šlapal po gumákách a tak podobně. Když jsem ale pucovala zrzka, mamina všechno sežrala a pak se mi až moc věnovala. Nakonec nám to všem třem šlo. Zrzek sice pokúšal, ale už jsem věděla, že když ho trochu pobiju, že nejen nezboří mě a celý box, ale že už ňa nepokúše.  Pak už jsem sa nebála a trúfla si k ostatním koním. Oblíbila jsem si jednu březí klisničku. Jmenovala sa Kassandra. Bohúš nevěřil svým očím. Jeden z největších strašpytlů a ide k nejprotivnější kobyle. I Sima říkala, že k ní by nešla ani za nic a to je koňařka! Ta raději byla u ponice Star. A to byla myslím ještě větší sviňa než Kassandra.

Dám vám jednu radu. Nechoďte k poníkům. Sú sice malí, ale  o to víc tvrdohlaví, paličatí, nehnete s nima a když vám šlápnú na nohu, tak drží a nepustí. A ještě se u teho vítězoslavně tváří. Máte-li strach a myslíte si, že jste pro koně jen blechy, které je lehké zašlápnout, máte pravdu. Ale o to víc vás musí být slyšet. Kůň je sice velký, ale není to velitel stáje. To musíte být vy. A chcete-li sa vyhnúť kopanci rovnú mezi oči, držte se jiné rady. Lidé nemají rádi, když sa jim narušuje soukromí. Doma je doma. Koně sú doma v boxu a též sa jim nelíbí nanrušování soukromí. Než příjdete k někomu na návštěvu, zazvoníte, pozdravíte, podáte si ruce a vejdete. U koní to funguje stejně. Sice nemají zvonek, ale stačí, když na ně zapískáte. Příjdete k boxu, pozdravíte koňa jako starého známého, otevřete box a poplácáte koňa po boku (jste-li staří známí, tak po řiti) a jste na návštěvě. Kůň za každou cenu musí vědět, že někoho v tom boxu má. Nejen, že se nevyplaší, když mu začnete vyprašovat kožich, ale také vás tam respektuje, páč jste se mu ohlásili a ví o vás. Pak jste vítáni. Jo, někteří koně sú silně teritoriální, ale to sú zvlášní případy. Dobře vychovaný kůň než vás nakopne vás nechá aspoň pozdravit a poplácat.

Já jsem za Kassandrou chodila pravidelně, páč k ní nikdo z mě nejasných důvodů nechtěl chodit. Většina lidí sa jí báli a já ten největší poděl ne. Musím říct, že Kassandra se ke mě navzdory její pokročilé graviditě chovala velice přívětivě. Akurát ta ludra nechtěla zvedat nohy. To sa o ňa dycky tak opřela zadkem, že jsem držela váhu obou koňů a potila plodovú vodu.
Jednú jsme měli fakt dobrý den. Mohli jsme si koníky vyvést ven na vodítku a povodit si je dokola. Jezdit na nich nesměl nikdo, tak jsme to pokaždé uvítali jako dobré spestření praxe. Pustili jsme nen kobyly s hříbatama, kobyly v prvních fázích gravidity a poníka Star. Kassandra musela se hřebci zůstat v maštale. Bylo jí mi líto a když jsme se tak nějak zžily, podařlo sa mi překecat Bohúša k tomu, abych ji též mohla aspoň na pár kol povodit. Bohúš měl zrovna výjmečný den nebo už si stihnul pohonit (dělával to skoro pokaždé za domem, prasák). A tak jsem si vykročila s Kassandrou směrem k ostatním kobylám. Bylo vidět, že hledí jako z jara, protože Kassandra s nimi dlouho ve výběhu nebyla. Jo, cítila jsem se jako ten největší koňák, vedla jsem si na vodítku Kassandru.

Bohúš zasejc někam zašel a tak jsme zkúšali kobyle rozklusat. Pak se vrátil a nevěřil, že se koňům i nám nic nestalo a že koním drobný pohyb neuškodí. Nebýt koňařky Simči, tak by nás asi dořval. A ten den měl Bohúš skutečně dobrý den, tak mi dovolil i trošku rozklusat Kassandru. Prý, když se jí bude chtít a neflágnu s ní, že taky možu. Simča mi podala instrukce, Míša odvahu a tak jsme si s Kassandrou trochu povyskočili. Člověk by řekl, že s tak velkým břichem se jí nebude chtít ani chodit, ale opak byl pravdou. Hrozně sa jí to líbilo. Pak sa totiž rozklusala natolik, že mě málem utahala. Ještě chvíli a vodila by ona mě. Naštěstí sa mi ji nějakým zázrakem podařilo ubrzdit a zase jsme jen chodily. Bohúš čuměl jak z jara, nikdy by to do mě neřekl.

V  naší skupině jsme měli dva kluky, což bylo na naše školní poměry luxus. V některých skupinách neměli žádného. A tak jsme měly to privilegium, že jsme nemusely tahat těžká kolečka hnoje a vyvážet je až nahóóóru do vlečky. Nemuseli vyklízet boxy, "jen" vozili kolečka sem a tam. Když jsme vodily koně, kluci sa váleli někde v seníku a zevlili. A aby taky přiložili ruku k dílu, tak že nám pomožou nahnat koně zpátky do maštaly. A to by nebyli naši ogaři Jeník s Jurou, aby zas nědělali nějaké blbiny. Smáli jsme sa tak, že jsme si nevšimli že Bucifal s Žaronem (ten vychcaný zrzek od dvoumetrové Žanety) zdrhli na dvůr a proháněli psiska i s kocúrem jen co sa za nimi prášilo. Navíc neměli ani ohlávku ani vodítko. A nahánějte si také čertiska!
Bohúš lítal s polostaženými kalhotami (no hádejte, čemu se zas věnoval) po dvoře a hrozně řval:
 "Kurvááá, kurvááá!"
My stáli jako přikovaní a jediné, na co sa Jura zmohl bylo: "Bohúšu, pospěéš!".
No hrozně jsme to pak schytali to se ví, ale příště byl Bohuš zase nakrnkutý jen jako obvykle.

4 komentáře:

  1. Dost jsme se pobavila :D Taky jsem se ke koním dostala až jako dospělá a přistupovala jsem k nim s respektem. Jezdila jsem pak na největší potvoře, co s ní nikdo nechtěl moc mít a navíc byla lekavá. Já jsem ji kupodivu zvládala, dala jsem jí najevo kdo je pánem, a že bude poslouchat a fungovalo to. Jak píšeš i ty.

    OdpovědětVymazat
  2. A s čím si měl pospíšit? :-D Ach jo, ty tvoje stořky, magorku...

    OdpovědětVymazat
  3. To je právě to, Cirrat. Sama nevím. Buď to myslel Jura tak, že si měl pospíšit s natahováním kalhot a nebo s tím honěním těch hříbat. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Koníčci jsou zákeřní :D. Sama jezdím (nepravidelně), kamarádka zas jela s jedním koníkem, který při osedlání co nejvíc nafoukl břicho, aby se mu sedlo nemuselo utahovat, když se vyjelo a přidalo do klusu, tak koníček bříško vyfouknul, takže mu jezdec i se sedlem přeletěl přes hlavu. xD, Říkám, koníčci jsou osobnosti.

    OdpovědětVymazat