Nejděsivější pan profesor straší prvňáčky

O legendárnímu panu profesoru Šucmanovi.

Každá univerzita má svého profesora postracha či profesora teroristu chcete-li. My na VFU hned z první ruky máme našeho pana profesora Šucmana. Je garantem Veterinární chemie a jeho přednášky jsou jako jedny z mála nepovinně povinné. Později jsem se dověděla, že takových postrachů tam máme povíc, ale to patří do jiné epizody.


Pan profesor je ve svém věku přísný elegantní muž, s úzkými rty, vychrtlý a protáhlý jako barzoj, který si potrpí na pravidelnou docházku na jeho přednášky a hluboké výstřihy studentek. Do historie se vepsal svými originálními vyhazovy od zkoušek, zejména tedy vyhazováním indexů z oken. Budete se divit, ale je to velice působivé, takže před příštím termínem hluboce přemýšlíte, zda tam vůbec vejít nebo nepoložit otázky ihned po vytáhnutí. Což krutě nedoporučuji, páč pan profesor si píše nelibé poznámky k následujícímu termínu a při tom následujícím zkoušení vám to dá pěkně sežrat.
Pan profesor je velice vzdělaný a sečtělý co sa týče chemie a jí příbuzným disciplinám, nicméně má slabost pro hezké slečny s výraznými vnadami, kulantně řečeno. Zároveň je velice nestálý, co se týče hodnocení. Jednomu to projde, druhému ne a třetí odchází se slzami v očích. Dojetím to většinú nejni. Záleží hlavně na tom, jak moc dobře se pan profesor toho dne vyspí a jakou má studentka halenku.
Na jeho obhajobu však musím říct, že na naší alma mater sa vyskytujú daleko větší bestie.

Hned první měsíc po nástupu na vysokou školu jsem si u pana profesora nechtěně vybarvila čárku. Ano, ano, od svých informátorů starších kolegů jsem věděla o panu profesorovi, že má dlúhou paměť a že je více než doporučeno jej neprovokovat, ale copak já jsem věděla, že stál za mnou?

To bylo totiž tak. Seděli jsme před šatnami čekajíce na začátek chemického cvičení, když tu pan docent si ňa vyhlídl, abych panu profesorovi donesla nějaké dokumenty. Prý ať mu je předám, že za chvíli dojde do pracovny. Jistě, jistě, aspoň si šplhnu, jala jsem se výše po schodech. Jenže tam nikdo nebyl a moje starší kolegyně si tam hrály s barevnýma papírkama a já se za chvíli nudila. Čekala jsem deset minut a nic. Nevím, co ňa to popadlo, napsala jsem na jeden z papírků starú otřepanú frázi:

"Jen děti a blázni si myslí, že peklo je hluboko pod zemí." S potutelným smíchem jsem ji vylepila pod štítek pana profesora a prohodila směrem ke kolegovi:
"Dobré, vole, ne?"
Nikdo se ze zadu neozval, bylo nějaké podezřelé ticho a tak jsem sa otočila. A nebyl tam kolega.

"Jo, dobrý, ale když dovolíte, vylepím to jinam", ozvalo sa Šucmanovým hlasem. Já rudá jak lečo s třesoucíma se rukama mu předávám dokumenty od pana docenta. Na přednáškách jsem seděla v první řadě, ale dodneška nemám zkoušku z chemie. Napoprvé jsem totiž nenapsala písemnou část, pak sa to nějak nestihlo a dneska dúfám, že už si na ňa nepamatuje.