Prostě jsem to posrala

A fest!
No, začalo to ouplně nevinně. Počebovala jsem dotisknout pár stránek ze skript. Poporsila jsem tedy svého milého, aby mi těch pár stránek vytiskl. Až potud je to vše zcela dle technických, společenských a kulturních norem.


Jenže můj brouček se ke mně otočil zády, přesněji řečeno nastavil bok. Místo teho, aby tu stovku stránek vytiskl, ňa poslal do copycentra kdesi v centru Boleslavi, kde to nejen že neznám, ale kde by to vyšlo (za normálních okolností) dráž. Kdyby jen obětoval trochu tej barvy do tiskárny a pár papírů, byli by všichni spokojení a nikdo nasratý. Hlavně, že na tej tiskárně naposledy tisknul můj životopis a předtím dlouho, dlouho, dlouho nic.
No a já, jako každá ženská, jsem to nutně počebovala a když se nemožeš spolehnúť na svého chlapa, spolehni sa na sebe. I tak jsem jedneho pěkného dne, kdy jsem měla volno a brouček byl v práci, vytáhla zaprášenú kopírku, ukázkově ji zapojila, ukázkově nastavila tisk (odstíny šedé,standard kvalita), vložila na zkoušku štosek asi pěti papírů a počala tisknúť. A protože jsem věděla, že není dobré ládovat tiskárnu velkým množstvím papíru, servírovala jsem jí vždy kúsky do deseti kusů. Vše probíhalo hladce. Společenské a kulturní normy šly do háje, ale přece technické normy zůstaly v pořádku.

A zrovna v tříčtvrtině práce si ta kráva vzala špatně papír a než jsem stačila zastavit tisk, vypnout tiskárnu, počítač a odpojit elektriku v celém bytě, ozval sa strašidelný zvuk a přesně v tomto bodě se všechno posralo. Seděla jsem u toho stroje nejen jak opařená, ale jak opařená a přejetá parním válcem. V hlavě mi šrotovala spousta myšlenek. Nejdřív mi došlo, že sa to fakt posralo. Pak mi začaly v palici prúdit výlevy mého broučka jako Sibyliny vidiny budoucnosti.

Normální chlap řekne: "Stalo se.", jenže ten můj řekne, že:
1. mi už nikdy nic nepůjčí
2. jenom všechno rozbiju
3. si ničeho nevážím
4. mi nikdy nic nevydrží
5. su absolutně nezodpovědná
6. nezacházím s věcmi opatrně
7. na mně nejní spoleh

a pak to tradičně vztáhne na celú našu rodinu:
1. že nám nikdy nic nepůjčí
2. že jenom všechno rozbijem
3. že si ničeho nevážíme
4. že nám nikdy nic nevydrží
5. že jsme absolutně nezodpovědní
6. že nezacházíme s věcmi opatrně
7. že na naší rodinu nejní spoleh
k tomu dodá, že náš táta se ve všem vrtá místo toho aby to nechal na servis nebo koupil nové, proto máme všechno rozbité, že ničemu nerozumíme a že konkrétně mě všechno padá z rukou.

Dále si vymyslí stomilionšest dalších keců a tím ňa opravdu ubíjí. Kdyby to aspoň ze sebe dostal, jenže čím víc keců se naučí, tím víc mi jich bude papouškovat, když sa zase něco posere. A ne celý den. Ne celý týden. Ne celý měsíc. Ale pokaždé, když si k temu najde příležitost. Do konce života.

A tak sa mi nedivte, když jsem tento kolotoč chtěla obejít. Začalo mi to v makovici šrotovat. Mám v podstatě už jen dvě možnosti (říct mu o tom je vyloučená možnost):
1. Spravit tiskárnu v servisu a až potym mu to říct.
2. Když to nepůjde, koupit novou, úplně stjenou a až potym mu to říct.

Jenže to by nebyl můj miláček, kdyby to mohlo jít všechno hladce. To ne, to musí být opět něco extra. Můj brouček si totiž kupuje jen kvalitní zboží. Na tym nejní co divného, když si na to vydělá, že. Jenže můj brouček si kupuje pouze atypy. Tedy věci, které mají složitý servis (ať už záruční nebo pozáruční), nejdú k nim dokúpit náhradní díly a nebo už nejdou kúpit vůbec. Ať už je to mobil, fotoaparát, notebook, počítač, ... (Modlím sa, aby temu tak nebylo u nového auta).

No a ta tiskárna je typickým příkladem zahrnující všechny tři překážky. Servis je většinou dražší než samotná tiskárna, nejdou k ní sehnat náhradní díly a samotná tiskárna se už neprodává. Když už jsem oželela za svoju blbost prachy a očekávala že oprava bude asi třikrát dražší než koupě nové, řekla jsem si, že to do teho vrazím. Jenže najděte si servis pro tenhleten atyp!!! Tři střediska ňa s tím vyhodily, že tudletu věc nedělají. Tak nic, kúpím, mu novú. Jenže možnost koupě přesně této tiskárny nenašel ani Google. A co jsme sa spolu nahledali!
Naštěstí jsem však našla servis, který by mi ji opravil a dokonce by zařídil i svoz, abych nemusela do tej zkurvené Prahy. Tam ňa nikdo nedostane ani neustálým kopáním do prdele.

Objednala jsem svoz, svoz přijel, vzal tiskárnu, odjel, volal technik, přišel mail, že tiskárna přišla a je na diagnostice, pak volal technik, že ju spravil (třikrát sláva!!!), domluvila jsem si za hříšný peníz dovoz PPLkem až domů a těšila se krátkodobé radosti, že je vše vyřešeno a že jak tiskárna příjde domů, řeknu o tom všem miláčkovi, páč sa miláčkovi nic nezatajuje.

A toť sa to posralo po druhé. Tiskárna sice přišla, opravená byla (soudě podle zkušebního tisku a vyjádření technika), jenže... Nějak mi nepřipadala taková, jakou jsem ji odesílala. Nenašla jsem totiž podavač papírů s nosičem. Odeslala jsem pochvalný mail technikovi a poprosila o to, zda by sa mi nemohl ještě mrknout po součástkách. Až poté jsem si všimla teho, že ta daná věc tam je, ale že je úplně zastrčená. Ona totiž zastrčit úplně nešla, tedy nezkúšala jsem to až na doraz, páč to kladlo odpor a samozřejmě jsem to nechtěla posrat víc než to bylo. No a teď to tam šlo. A dokonce hladce. Zní to logicky, žádná tiskárna nejde složit jen napůl. Jenže pak jsem si všimla prasklinech na kejsu. Sú to enem dvě prasklinky. Jenže dvířka šla nějak pofidérně otevřít a zavřít, pak z teho vypadlo černé maličké cosi a já trnula hrůzou, jestli to nejní něco veledůležitého. No, to nějak okecám, kopírka funguje. Funguje? Vyzkúšám. Jenže když jsem chtěla zvrchu přidat papír, zdálo sa mi, že tam něco chybí. Něco, co ten papír vede k těm kolečkům, aby si ho mohla tiskárna sežrat. A teď mi to zase vaří v makovici. Bylo tam něco takého nebo nebylo? Došla jsem k názoru, že to tak nevypadalo. A když jsem otevřela tiskárnu až k náplním, už teho bylo moc. Byla prasknutá i uvnitř.

Což o to, funguje. Ale jelikož je Milánek puntičkář na své věci, žádnú prasklinku ani tu sebemenší by na svých věcech nerozdýchal. Což o to, technik šikovný je, jenže kdovíjak ten sráč z teho PPLka s tím nakládal a jezdil? A to jsem si myslela jak je hodný, že přijel o den později, páč jsem zrovna byla v práci, že ňa zavezl aj k bankomatu, abych mu zaplatila.

Na teď je to v prdeli až po hnůj! Co mu asi tak řeknu? Že jsem mu posrala tiskárnu, nechala ju spravit, ale že je v pár místech prasknutá? Že nevím jestli skutečně funguje, páč temu pár věcí asi chybí? Asi nebo určitě? A že z teho vypadly nějaké plastové plíšky a že nevím, jestli nejsou náhodú nějak moc důležité?

No, aby ho netrefilo a v zájmu nás obou, počkám až mi příjde výplata, příjdu za ním se srdcem na dlani, řeknu mu, co sa všechno posralo, vyklopím prachy na stůl a řeknu mu: Kup si novú.

A to jsem sa mu chlubila, že mám pro něj překvapení. No, to je teda překvapení za fšecky prachy (a kecy).


Výsledek je stejný: něco se posralo. A začalo to jenom tím, že Milánek nechtěl udělat to o co jsem ho poprosila a co bylo v danou chvíli pro mě důležité. Tak jsem si to udělala sama. A posrala to. Teď jen nevím, jestli jsem víc naštvaná na sebe, páč jsem to posrala a nebo na Milánka páč sa ke mně otočil zády (přesněji řečeno natočil se bokem) a tím si to vlastně posral sám.

Nejlepší na tym je, že si to mohl posrat sám úplně stejně jako jsem to posrala já. Jenže kdo měl zrovna smůlu, že u teho byl?  Jaké z teho plyne ponaučení: Dokopejte vlastního chlapa k tomu, co chcete aby udělal, a nic mu nezatajujte.

A jak to dopadlo?
Konec dobrý, všechno dobré. Brouček sa temu kupodivu zasmál a keců ňa taktéž ušetřil. Prý, že jsem ji nerozbila, jen jsem ju neměla korektně nainstalovanú, proto ta hláška. A že už je to stará herka. Jo to kdybych mu nalila něco do počítače, tak by ňa prý zabil. No ještě že mám tu súdnost a pud sebezáchovy taký, že si na to nedovolím ani pomyslet.