Tak na co čekáš, ty pičo!

Jistě víme, jak všici nadávajú na všechny za volantem. Nadávajú ti, které předjede nějaký debil, nadává i ten debil, který blbě předjíždí a nikdo z těch sráčů mu neuhne. Nadává ta kráva blonďatá, kterou předjel ten čurák v bavoráku, páč si zrovna musela spravit make-up na kruháči, nadává ten čurák z bavoráku, co ta kráva blonďatá zase zkúšá. Nadává stařík, jindy pan profesor univerzity XXX, teď sprosťák první třídy, páč ho nějaký kokot v superbu málem vytlačil ze silnice...


Tu jsme tak jeli, v tej době ještě s přítelem maminky Verunky, s Kubíčkem v autě. Kubajz čučel z vyvýšeného místa z autosedačky, očička kulatá jak bonbonky a komentoval, co viděl. A taky co slyšel.

Samozřejmě, nejčastější chyby v autoškolských testech a v praxi vůbec sú křižovatky. Na jedné také pěkné křižovatce jsme stáli s naším bourákem. Kubíček dokonce ve svých dvou a půl letech uměl to auto pojmenovat nejen podle barvy, ale i podle značky a počtu válců. Já zůstala zatím enem u barvy a u toho, že jsme měli fakt velký bourák. Kubíček komentoval značky kolem, já zírala, to neuměli i někteří při testech v autoškole, a když naskočila zelená, říká Peťovi:
"Stlejdo, jeď, je tam ta zelená barvička. Musíš jet na zelenou."

Petr byl zahloubaný sám do sebe a do auta před námi. Zelená sice stále svítila jakou dobu, ale řidička (nebudu komentovat barvu vlasů, ale shodou okolností a náhod to byla blondýna) pořád stála. Snad sa neuměla rozjet, či co. Setiny sekundy ubíhaly, Petr sa neudržel, nedbaje na všudypřítomného a vždy ostražitého Kubíčka, si dost hlasitě a agresivně ulevil:
"Tak na co čekáš, ty pičo? No tak jeď, kurva!"


V autě ticho jak v hrobě. Marně jsem doufala, že to Kubík neslyšel. Ale on slyšel a velice dobře. Když jsme si druhý den hráli s mašinkama a Kubík stál před závorou z pastelek, mu došla trpělivost a volá k červené pastelce:

"Tož, na čo čekáš ty pičo!"

Pak se otočí ke mně, nevšímaje si mé zkoprnělé levé ruky, která drží tu pastelku, pardon závoru, a dospěláckým hlasem povídá:

"To je krrráva. Nemožu plojet, dopedeue."

Jindy, a to už přesně nevím který den to bylo, jsme s Jakubem dováděli, skákali po posteli (samozřejmě na maminčině, že), pinkali si s nafukovacím balónkem (taký žlutý firemní) až řádně zasyčel a ráčel sa vyfúknuť.
Teta nadechla do plic co nejvíce vzduchu, fókla do balónku a prááásk! Balónek praskl až sa rozpadl. Myslela jsem, že Kubík bude plakat, že jsem zničila balónek nebo že se lekl, ale on ne. Zachoval se světácky, prostě jen dodal:
"A plasknul ten balónek." Vzal bublifuk a jal sa dělat balónky vlastní, když špulil pusu do očka, všiml si mě. "Teto co to máš?"
"Co, co mám?"
"Tož na puse."
"To jak prasknul ten balonek, tak mám z něj červenú hubu, no." A oba jsme sa temu z plna hrdla zasmáli.

Večer přišla maminka domů z práce, Kubík opět spustil hysterický tyjátr, pak sa uklidnil a povídá:
"Teta Matina praskla balónek."
"Fakt? To nevadí, koupíme nový."
"A pak měla tu červenú hubu!"

A co z teho plyne na závěr? I když místo slova piča, používáte kytička, i když neustále káráte své (nebo vypůjčené dítě) za sprostá slovíčka, i když si ulevujete jen v práci, někdy sa neudržíte a děti slyší vždy všecko a všude. Úplně nejraději si pamatují slova s písmenkem R. Na druhú stranu to má i pozitivíní dopad - odnaučí sa šišlat a správně vyslovují R.