Malá zoologická V

Dobře, dobře, tenhle článek měl být jako třetí, shodú okolností je až pátý. Zato sa v něm vyřádím. Dneska si pustím hubu na špacír a prozradím Vám pár srandiček ze zákulisí. Srandičky a perličky budu průběžně dopisovat. Možná napíšu článek číslo dvje.


Kraťulku Bohumila alias Bohdana jste už mohli vidět v prvním článku. Jednou jsem sa tak na něj dívala a začala uvažovat. Kdyby si někdo chtěl kúpit hada, tak hroznýška prdnem do krabice, ten je kliďas a vydržel by tam. Šak kartony od sena sú tvrdé. Ale kdyby si chtěl někdo kúpit Bohumila...

"Ty Veru, dyby si někdo chtěl kúpit Bohumila, my ho nemáme kam dát."
"No, tak ho omotáme zákaznikovi kolem krku a můžem ho prodat aj čikrát..."

My máme vůbec zajímavá zvířata v našem XXX. Neveřili byste temu, jak sú myši společenské a hlavně chtivé na hračky. Jako děti. Máme v terárku malý kovový kolotoč. Člověk by řekl, že by to mohlo fungovat jako ve spořádané školce, kde každý chvilku tahá pilku, ale ono to funguje přesně naopak. Ne že by v něm běhala myška a pak ji vystřídala druhá. Ony sa tam musí nacpat tři. Jenže ostatním to je hrozně líto a tak aspoň postrkují pacičkama kolotoč z jedné i  z druhé strany. Ovšem největší zaznamenaný rekord je devět myší na kolotoči. DĚVĚT! Tři myši vedle sebe šlapaly v kolotoču, čtvrtá visela zevnitř ze stropu, načeš dvě myši z každého boku postrkovaly kolotoč i se čtvrtou myší, která sa točila s ním. Měli to dobře vyfakané. Dvě myši z jedneho boku tlačily kolo packama dolů, druhé dvě z druhé strany tlačily packama nahoru a poslední devátá myš běžela na špici a pomáhala. Nejvíc na palicu byla ta čtvrtá, co sa držela zevnitř na stropu, staticky sa držela a ostatní ju točily dokola. Ta to musela mít jako centrifugu. Často sa stává, že ty tři uvnitř nestíhajú, přecejen proti nim tlačí pět dalších myší, a tak sa i s tú čtvrtú točí tak, jak sa točí příčky kolotoča. Někdy popadaj, někdy sa poskáčú, někdy spadnú a na jejich místo nastúpí další myši. No, pokusím sa vám to nakreslit, ale až na to budu mít náladu.

Králíci sú zase nejvyhledávanější atrakcí v naší malé zoo. Fšici sa chcú s něma ňuhňat a mamlat. Teď tam máme takého velkého berana. Když ho to s ostatníma králikama nebaví, vezme do králičích, přeskočí příčku a lehne si k morčatům. Někdy je hrozně směšné, když je začne olizovat a nebo si ostatní morčata k němu přilehnú a vegetijou spolem. Jedna paní sa též nad nimi rozplývala, akorát...

"My máme také takového beránka, jenže je o polovinu menší a o dvě kila lehčí..."
Verunka aby to zahrála do autu, vykopává: "No, ten náš rád papá."

Nééé, ubec to nejní beran křížený s normálním králíkem... Příští týden Vám musím nafotit naše Tedíky. Donesl nám je jeden cigán, ale musím říct, že je má fakt krásné. Dokonce sa u nich snažili je opečovávat, ale holt hustá srst, je hustá srst, někde sa jim to nepodařilo a tak to zkúšali učesat nůžkama. No ale ty kuličky sú nádherné. Až příjde zas, zase si od něj vemem. Má je fakt vymazlené, sú zvědaví, roztomilí, bez průjmu, bez svrabu, očička čistá. Sú hezčí než nám kolikrát doveze dodavatel. Vypadá to, že sa o ně hezky starali. Ťuťuňuňú fotky sem vlepim co nejdřív. To roztajete, počkyte.

Občas nám sem zamíří i nějaké ten brigádník. Brigádniky neberem, ale proč bych si z nich nemohla udělat prdel... Máme několik kol přijímacího prvopohovoru. Nikdo zatím nedošel až na konec. A o tym to je, ne?

"Dobrý den, berete sem brigádníky?"
"No, proč ne. Přines mi ze skladu všech osm patnáctikilových pytlů a vyskládej je sem."
"E?" ručičky doleva...


Druhé kolo:
"Můžeš mi z té oné misky vyndat deset zophobasů?" (Také ty tlusté červy s těma velkýma kusadlama, nafotím později.)
"Blé..." zkřivená drštička...

Třetí kolo:
"Tak jo, no."
"Bezva. Tak nám teď vyndej hen to onú krajtu."
"He!" očička v slúp...


Čtvrté kolo:
"Tak jo, no."
"Jo a ještě mi prosímtě nakrm teho pavúka hen v terárku a trochu ho poros."
"Ááááá!" Prnk z prodejny.

Zmalovaným nanynkám s gelovýma nehtíčkama stačí představení prvního kola. Drsňačky skončí u druhého. A chlapi prchaj z prodejny jen co sa doví o krajtě. Do čtvrtého kola sa ještě nikdo nedostal. Si jako všici myslí, že když někdo ide na brigádu do zverimexu, že ho pustí ke kase a bude tam stát celý den a my tam budeme skákat jak idioti? Ani náhodú!

Ovšem sú i světlé chvilky. To když vytopím prodejnu přeplněním akvárek při dopúšťání nebo odkalování a nebo když si hrajeme s poplašákem. Jsem sa tak přehrabovala v pokladně, vyhazovala přebytečné krámy a zaujala ňa taká malá černá destička s tlačítkem. Byl tam namalovaný odemknutý a zamknutý zámek. Tož jsem si logicky myslela, že to je na zamknutí a odemknutí kasy.

"Ty, Veru, já to zamknu a ty zkusíš, jestli to fakt tu kasu zamkne. Co?"
Verča spešl tlačítkem otevře kasu. "Hm, je to odemklé."
"Tak jsem to teďka odemkla. To zmáčknu znovu. A teď?
Veru opět otevře kasu jak prd.
"Tak já ti nevím, třeba je to už dávo rozbité."
Ještě několikrát jsem ten čudlík zmáčkla a pak to i několikrát vyzkúšala Verča, jako by to mělo jít enem jí a ne mně. Nakonec, když to nic nedělalo, jsme to hodily zpátky do kasy a jaly sa obsluhovat zákazníky. Děcka, asi po patnácti minutách, kdy už jsme na to dávno zapomněly, si v klidu přišel sekuriťák, že co je, že jsme spustily alarm. My s Veru smíchy zlomené, jsme mu po sklidnění s ledovým klidem oznámily, že jsme to enem zkúšaly a že už víme, na co to je. Nikdo nám to jaksik totiž neřekl, že.

Já su docela expert, Orel ze ňa dycky vyroste. Teď už ne tolik, ale v prvních měsících nového zaměstnání málem ze ňa chytila infarkt a prdnutú cévku. To je tak, když vás jeden den nechajú podepsat smlúvu, hodí vám triko se jmenovkú a vykopnú ze dveří kanclu rovnýma nohama a roztaženým čuchometrem rovnú do práce.

To se potom stalo, že jsem maníkovi vyndala peníze z kasy k zaplacení faktury, jinak by nám to zboží nedal. Tak nějak natahahoval ruku. To, že on smrděl novotú stejně jak já, jsem ještě nevěděla. A tak jsem dodák, který sa platí přes fakturu převodem, zaplatila aj hotově. Naštěstí Orel zalarmoval dodavatele, ten řidiče a prachy sa vrátily.

"Marťo, prosímvás, neudělejte to jak Kamilka. Když příjde zboží, nikomu žádné prachy z kasy nedávejte! Ani, když přijedou zvířata. Jen rosltiny se platí hotově z kasy, jo?"

Jenže to jsem tak nějak do tej doby zapomněla a tak, když přijel maník s PPLkem a polystyrenovým balíkem rostlin pečlivě zabalených do vlhkých novin, řekla jsem si.
"Ha, žádné prachy ti nedám." A taky že jsem mu nedala.
"No, tak já to budu muset poslat zpátky, nedá se nic dělat." Sbalil saky paky a jak sa tam ukázal, taky tak zmizel.
Bohužel, Orel mi zavolala moc pozdě, aby sa zeptala, jestli už přijely rostliny.

Někdy sa to stane a my s tím nic nenaděláme, musíme jen pak nést následky. Mluvím o zatáhnutém svrabu. Změnili jsme dodavatele, nepomohlo, svrab jsme si dotáhly znovu. Byli jsme z teho celkem zdrcené, ne jen kvůli temu, že se svrabem sa morče těžko prodává, ale hlavně jsme lidi. Neměla jsem srdce jim pak krútit krkem, když už byli fakt hotoví, musel to za ňa udělat někdo jiný. A to jsme si je piplaly, dodávaly vitaminky, denně měnily podestýlku, všem zvířatům denně měníme čerstvú vodu (a aspoň já na své směně drhnu misky i bez svrabu), stříkaly jsme je Arpalitem, stříkaly jsme Arpalitem domečky, všecko, co sa dalo. A nepomohlo. Jedneho takého chudáčka svrabáčka jsme před zraky zákazníků ukryly Orlovi do kanclu. Orel ale nijak zvlášť za tu společnost nebyl vděčný.

"Marťo, prosímvás, ukliďte ho někam jinam. Já mám z něj asi taky svrab."
"Prosímvás, alergik nejste, AIDS též nemáte, to nemožete z jedneho morčátka dostat."
"Ale já už sa drbu, všechno mě svědí. Já jsem to od něj asi taky chytla."
"No a když vám teď řeknu, že jsem někde chytla vši... " A nápadně jsem si podrbala hlavu...
"Ježíš, mě ta hlava taky svrbí, já už mám aj vši!"

Co udělá s člověkem psychika, co ☻. Mimochodem, pokud vám doma děcko chytne vši, kupte mu na hlavu Orthosan. Lidi si pro něj chodí jak na tržnicu, a fakt pomáhá. Dáte za něj enem stovku.


Verunku mám rád. Veru je koření do práce. Občas vyvede něco, čím ňa totálně nasere, jako třeba "Už to máš hotové?", "Cos dělala?", ale ten zbytek hraje do plusu. Troufám si říct, že na naší směnu chodí lidi nejraději. Takové trotly, co jsme my dvě, nikde nemajú. Děláme si prdel z lidí, děláme si prdel ze sebe, zvyšujú sa nám tržby, dostaly jsme několik čokolád a bonboniér a minimálně každý druhý zákazník nám nechá dýško. Kdyby to tak ještě viděl někdo z vedení, aspoň by si nemastil kapsu pro sebe a mohly bychom dostat přidáno.

"Můžu vám s něčím pomoct?" Věnuje sa Veru zákazníkovi, zatímco já idu nakúpit a ukazuju záda.
Zákazník nereaguje.
"Dobrý den, můžu vám pomoct?" Nestrácí Veru trpělivost. Úspěšně.
"Mně? Já jsem myslel, že mluvíte na kolegyni."
"Té už nikdo nepomůže..." Jak milé od ní, že?

A na závěr - Jak Verunka vyhlásila požární poplach

Slovenky sú neřízené střely, hlavně ta moja Verunka. Neměla jsi se ňa smát za to, že jsem připálila cibulu do gulášovky. Já jsem si sice zkazila gulášovku a ano, nejsu tak dobrá kuchařka jako Veru, a ano, vyplavila jsem prodejnu a několikrát, a ano, su viníkem různých hovadin a průserů, ale ještě nikdy jsem nespustila požární poplach v celém nákupním centru. A to si chtěla Veru jen upéct v mikrovlnce dvě bagetky. Nastavila pekelnú trúbu na pět minut záření a ... ne nebouchlo to, ale nebylo vidět. Požární hlásiče sa splašily hned na čtyřech jednotkách a v celé pasáži, šéf sekuriťáků házel ramena a důležitý čuming (no jo, borec), Orel ještě o tym (aspoň do zveřejnění tohoto článku) neví, hasiči zaplaťpánbohové nevyjeli.

Hrozně směšní nám přišli nakupující zákazníci. V rozhlase sa hlásí poplach a v zájmu zachování paniky sa mají zákazníci odebrat směr východ, ale nikdo sa k temu neměl. Hluchý člověk by dokonce nabyl dojmu, že sa žádný poplach nevyhlašoval. Lidi normálně posedávali na lavičkách, blejzali zmrzlinu, nakupovali, otravovali. A co bylo ještě směšnější, poplach sa spustil ve vedlejší prodejně a ne přímo v naší, páč my máme požární čidla tak nějak v kélu nebo co. A nebo byl dým tak hutný, že oblbnul i hlásiče v hadrách? No, v každém případě dostaly hlásiče pěkně zabrat. Veruna totiž vystříkala snad celú lahvičku hajzlvůně a nějaký ten parfém. A dlouho po tym, co zákazníci přestali cítět dým, nám z těch voňavek štípalo v plicích a brnět v nose. Smrdí to tam tím voňopuchem dodnes. Su zvědavá, jestli druhá směna dneska něco pozná...


Pozn. Veškerý příběh, dějství jakožto i jména postav jsou naprosto smýšlená. Obrazová příloha je zkopírovaná z různých zdrojů.