Jak se jmenuje to čísilko? Sněhuláček!

Ani dnes jsme moc nevolali po mamince. Nejlepší předávání dítěte hlídací tetě je, když spí. Dnes jsem to vyhmátla moc dobře. Sice mi nespal tak dlúho jako minule, ale zbytečně Kubík moc neplakal. Hned po probuzení jsme do břicha natlačili malú svačinku a hrnek pití (pití je u Kubeše hrozný problém) oblékli do venkovního a šli natrhat šípky. Kubátku to moc nešlo, tak jsem zkusila šípky trhat a házet je do trávy s tím, že Kubík bude sbírat do košíčku. To ho bavilo enem asi dvě minuty. Zkusila jsem inú taktiku. Natrhané šípky jsem mu házela na jedno místo, ze kterého se měl trefovat do košíku. To ho bavilo stejnú dobu, jako činnost předtím.
Na druhú stranu se už ani nezmiňoval o tom, že "trháme kytičku pro maminku" (přeloženo do dospěláčtiny - trháme šípky na čaj pro tetku).

Ale stejně na moc dlúho ho ta tetka nezabavila. Pro také chvíle mám připravené plány TJVP ("To Je V Pytli"). Na dnešek jsem měla v plánu ještě bublifuk.
Tak málo stačí k dětské radosti! Po tom, co naučila tetka fúkat do bublifuku (malé děti mají tendence do očka prskat a fukat moc hr), se po celém sídlišti ozýval radostný křik a smích z vyfúknutých bublinek.
Fúkali jsme na lidi, fúkali jsme na psy, fúkali jsme na šípkové keře, fúkali jsme na kanál... Fúkali jsme na všecko, co nás potrefilo v hlavičce.
Plán TJVP pro dnešek nezklamal. Pro samú radost z bublinek si Kubík ani jednú nevzpomněl na maminku a tetka stihla natrhat půl košíku šípku i s tím, že Kubajz se jednú s košíčkem vyvrátil a šípky jsme sbírali po celém chodníku.


Když docházel bublifuk, tetka naučila, že když se bublifuk zašrúbuje, protřebe a odšrúbuje, začne fungovat. Jakmile sa ozvalo "je to rozbity", bylo na čase spakovat Kubajze, bublifuk a košík a odchýlit sa domů k hračkám.
Naučila jsem se Kubíka zaměstnávat co nejvíc to ide. Jednak jsme pořád v kontaktu, druhak si nevzpomene na maminu a v poslední řadě on toho ví někdy víc jak já. Například ví, který klíč je od kolárny, který je od vchodu, který od popelnic a který je od domu. Ví, kde maminka schovává kapesníčky, ví kde má Pata a Mata (to někdy neví ani maminka)...
Doma jsme jezdili vláčkem, doplnili bublifuka, fúkali bubliny na mašinku, schovávali gumové medvíky ve vagonech a asi pětkrát bublifuk vylili. Naštěstí jsem bublifuk doplňovala enem mýdlem a jarem, tak jsme mamině aspoň počistili koberec a parkety.
O pokydaném tričku od malin jsem se ještě nezmiňovala? No co, nahodili jsme nový design, starý umyli v umyvadle a pověsili na hanbu na sušák.
Chvilku jsme si hráli s vláčkem, ale pak Kubík z ničeho nic začal hračky uklízet:

"Už si nebudeme hrát. Uklidíme hračky, ať maminka nemá čurbes."

No hleděla jsem ja z jara, bo Kubík jako každé správné dítě si nikdy nic moc extra nechtěl po sobě uklidit. Opravdu všechny hračky uklidil, vláček celý rozložil, auta zaparkoval...
Nakonec jsem přecejen naposled doplnila ten bublifuk.


Největší prča je vždycky, když Kubíka napadne nějaká ptákovina a teta je tak švihlá, že mu to projde. Lidi, měli jste vidět ty ksichtíky, co házel na bubliny! Abych vše uvedla na pravú míru... Kubíkovi nešly fúkat bubliny (teta šmatně namíchala šťávu do bublifuku).
Kubík zjistil, že když ťukne nosem do bubliny ještě než vyletí (stejně by nevyletěla a praskla dřív), bublina se vší slávou normálně praskne.
A tak seděl s tetkú na kobercu (pocmrndaném od bublifuku) naproti sobě, tetka fúkala, Kubátko datlovalo nosíkem do bublin, chlámot jak sviňa.
Ještě větší chlámot byl, když začal špulit pusinu, zavřel oči a nahnul se ke mě nco nejvíc to šlo. To, jak čekal na bublinu s tím našpuleným ksichtíkem mě tak rozesmálo, že tetka zapomněla fúkat a Kubík ju musel pobízet.

"Teto foukej!"

Škoda, že jsem neměla zrovna při ruce foťák! Ale i po asi pátém doplnění bubllifuku nám bublifuk došel. Verča měla už málo jaru v kuchyni, tak jsem jí ho nechtěla vyplpat celý. Ale Kubík mě dneska opět překvapil. Opět došel bublifuk (a tentokrát jsem ho nikde nevycmrndali) a Kubík z ničeho nic začal věnovat svoji pozornost vlastním ponožkám.

"Teto koukej, mám tu čísilko."
"No vidíš, a jestlipak víš, co je to za čísilko?"
"Nevím." A krútil hlavou ze strany na stranu.
"To je osmička. POdívej má velké bříško a malú hlavičku."
"To je osmička!"
"Ano, správně. To je osmička."
"Teto, co to je za čísilko?" Evidentně zkoušel opačnú taktiku.
"To je osmička, co má velké bříško dole a malú hlavičku nahoře. Vypadá jako sněhuláček. "

Osmičku už poznal i na letáčku o mašinkách: "Toto je osmička. Dole má velké bříško a nahoře malou hlavičku. Ještě jsme si chvilku hráli, pak přišla maminka. Pokaždé, když příjde maminka je hurónský řev a krokodýlí slzy po celém bytě. Myslím, že i po celém paneláku.

"Kubíčku, Kubíčku, neplakej... Řekni mamince, co jsme dneska dělali..."
"Aáááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
"Kubí, co to máš za čísilko na ponožce, řekni mamince."
Po breku ani památky, v očích ďábelský výraz a s vypnutou hrudí: "SNĚHULÁČEK!!!!"