(Slíbené video najdete až na konci.)
"Kubíčku, musíš tetě ukázat, kde je ta fontána. Ona neví."
"Maminka pide?"
"Maminka jde k doktorce na kontrolu."
"Maminka de něco zažídit." Opakuje Kubíček už naučenou frázi maminky, vždycky když se někde zdejchne. Jde prostě něco zařídit.
"Teto, je to tady kúsek dolů. Počkáte na mě buď vy nebo já na vás. Timoša brát nemusíte." Otočila se teď mamina na mě s instrukcemi.
"Jasně mámo." To chce klid.
Nejdřív jsem do Kubíka napasovala co největší část snídaně. Mamka napekla buchtu a my s Kubátkem jsme pustili (jak jinak než) Pata a Mata a u teho žmólali. Vždycky, když chci do Kubíka co nejrychleji načgat nějaké jídlo, tak jedině u pohádky, neboť si vymýšlí stomilonšest hovadin, aby nemusel papat.
Nejvíc ho tedy popohnalo, že nepůjdeme za maminkú naproti, když nespapáme snídaňu. Jakmile jsem mu to zopakovala asi po čtvrté, tak to začal bagrovat jak rotoped.
Nakonec jsme to přecejen skýblovali, oblíkli mikinu (teta zapomněla ještě navléct Kubešovi bundu) a vyrazili mamince naproti. Samozřejmě nesměl chybět ani legendární bublifuk. Jenže ten byl jaksi rozbitý. Jednak fukal větr a druhak teta špatně nacrndala šťávu do kanistru. ni ne po minutě Kuba někde naňahňal ruku a měl ju celú hnědozelené (to by mě zajímalo, co to bylo za svinstvo). Elegantně ručku tetě nastavoval, aby dal najevo "Teto koukej, pinavý.". Teta utřela ještě tak třikrát. Chvilu jsme skákali ze zídky a pak po asi desáté otázce "Kde je ta maminka?" opravdu maminka přišla.
Ještě po cestě jsme se s mamkú domluvily, že Kubík tetě ukáže, kam si chodí hrát na písek, mamka zatím veme Timoša vyvenčit a donese hračky a bundu Kubíkovi. Kubeš okamžitě nabral kurz, máma nemáma, a hned natahoval po tetě ruce, že chce do houpačky.
"Teto hodně houpej."
"Ty se nebojíš, když budu hodně houpat."
"Hodně houpej, teto."
Tak teta rozhúpala, až mu nožky skákaly hore, Kubeš vylágoš jak sviňa a když mu teta "za jízdy" rozšněrovávala tkaničky, tak byla prča ještě větší.
Asi po deseti minutách to Kubátka přestalo bavit a chtěl slézt. Tak jsme šli ještě na žirafu a na zebru:
"Teto taky houpej." Načež to pak na húpací pružině ála žirafa rozvalil na plné pecky.
"Já se nemůžu tak moc houpat, Kubí, já su už na to moc velká. By mě ta zebra ani neunesla."
Škoda, že jsem neměla při ruce foťák, abych ho natočila. Jak ten valil na tej žirafě... Až sa jí krčisko klátilo.
Na písku nějaká maminka (nebo hlúpá teta) zapomněla nádobičko, a tak jsme si ho s Kubíkem na chvíli vypůjčili. Zároveň však přišla maminka, předala Kubíkovi tašku s hračkama, Kubeš ju ihned obrátil dnem vzhůru na pískoviště, dali si pusu, řekli si ahoj a pak se Kubík ráčil věnovat velkému bagru a teta drobnému sítku, přes který cedila lísek do kyblíčku. A to prosím bez pláče, bez řevu, bez "maminka pide". Dokonce byl můj bagrista tak galantní, že mi položil tašku na okraj pískoviště:
"Teto, sedni si."
Chvilku jsme si tak hráli a tochom to nebyli my, abychom neprojeli všechny průlezky. Zastavili jsme se u velkého (asi 2m nad zemí vysokého) slúpku s košem, který byl dokola kolem obehnám lanovými "pavučinami". A Kubeš průzkumník, bez projevu sebemenšího strachu, si to vyrazil hore na ten koš. Tetka tancovala kolem Kubíka, aby nespadl a lidi představte si, on tam fakt vylezl. Sedl si do teho koša a kukal dolů. Teta už neměla jak chytat, tak vylezla za ním do koše.
"Teto, sem nemůžeš, jsi moc velká."
"Kubí, tady možu. Tady mě to unese." Jak ňa vyhazoval, blonďátko.
Tak jsem si říkala, co bude dělat, až poleze dolů. No co by? Nastrčil zadek, přehúpl nohy a slezl to pozpátku. A sám!!! Ten kluk ňa neustále překvapuje.
I klasickú húpačku jsme prubli. Jenže Kubíka nenapadlo nic jiného, než místo húpat nahoru-dolů lomcovat doleva-doprava už na tak polorozpadlé húpačce. Dalo mi sice práci, ho od toho odradit, ale nakonec jsme stejně skončili na pískovišti. Mezitím musela teta ukázat, jak klouže po skluzavce dolů. Ale ja, ještě jsem sa vlezla tym zadkem štýrského valacha do skluzavky.
Zase jsme si chvilku hráli na písku. Kuba bagrista, tetka přesývačka. Vždycky, když jsem měla aspoň čtvrtku kyblíčku přesypaného, Kubeš mi kyblíček vzal a vysypal. Klasika. Stavěli jsme most, který jsme nikdy nedostavěli a dokonce vedl odnikud nikam.
A když jsem se tak zabrala do teho sítečka a kyblíčku, Kubíček rozhodl, že:
"Už si nebudeme hrát, teto."
"Už si nebudeme hrát?" na chvilku jsme si (neplánovaně) vyměnili role.
"Ty už máš hlad? Chceš polívku?"
"Necu. Už si nebudeme hrát. Uklidime hračky, teto."
No já na infarkt, že už si nebudeme hrát a jdeme dom, a on začal skládat hračky do tašky. Vypůjčené hračky jsme dali na jednu hromadu, ať sa ještě víc nepostrácí, a ty naše jsme si odnesli domů. Asi pětkrát na trase 200 metrů jsme vyklepávali Kubíkovi botky, i když tam neměl písek, a prostě šli dom.
Dneska mi pěkně papal. Jak jinak než u Pata a Mata, ale spapal teho dost a ani si moc nevymýšlal.
Žádné komentáře:
Okomentovat