Pozor na Marušku!

   

 Celkem nedávno můj druh přivezl domů auto a od tej doby je to náš rodinný příslušník. Je to nejdražší věc, kterou si kdy zatím koupil. Je to jeho první auto. Má za sebou už i diagnostiku, drobné opravičky, nové přední brzdy a teď je to naše princezna Maruška. Není divu, že na ní hodně lpí. Dalo mi ho dost práce přemluvit, aby mi ji půjčil a já jela úplně samotná do aquaparku. On sám tam jet nechtěl, nikdo jiný tak řídit nemůže.


     Celou cestu jsem jela velice opatrně. Nenechat se nikde naťuknout, nevjet do žádné díry, neurvat nápravu, kolo, výfuk, nepřetáčet motor, netřískat dveřmi. Dojela jsem s předstihem, a tak jsem si ještě zašla koupit něco malého na zaplácnutí do žaludku, aby moc neřval. Nevím proč jsem si na tu drobnost vzala vozík. Když s ním chci zajet pod stříšku a osvobodit tak svoji pětikorunu, předběhne mě ženská v teplácích a s mastnými vlasy. Málem mi skřípla prsty mezi vozíky.

"Abyste se nepřerazila s tím vozíkem, však ono to za chvilku všechno ujede, co? Málem jste mi urazila prsty!" Rozběhnu se a na  poslední chvíli tu uspěchanou ženskou se svým vozíkem předběhnu. Mě tedy nikdo školit nebude.

"Co si to dovoluješ? No to mi zaplatíš, však uvidíš!" Počastovala mě zlým pohledem a rázným krokem odešla.

     Jasně, ve valutách třeba, ne? Svůj malý nákup, polorozteklý oříškový kornout, si v klidu dojím za volantem. Čas malinko uběhnul a je ta správná doba si zajet na parkoviště dřív, než budou všechna místa obsazená. Tedy všechna dobrá místa, do kterých se dá snadno najet i snadno vyjet. Nebudu si nic nalhávat, parkování mi moc nejde. Koupím si vstupenku, přes turniket vlezu do šaten, hodím na sebe plavky a jdu si užít vody. Už jsem tu jednou byla s kamarádkou a kolegyní z práce v jedné osobě. Náramně jsme si to užily.


     V bazénu je hlava na hlavě, dneska se moc plavat nedá, a tak se pohupuju někde u kraje. Když už mě to šlapání vody přestává bavit, ohne se ke mně ta baba v těch teplákách. Vyděsila mě ale pořádně.

"Být tebou, tak se jdu podívat na to tvoje auto. Budeš se divit." Stihla mi pošeptat do ucha a teď se ztrácí v davu.
Mastné polodlouhé rovné vlasy, tmavě hnědé barvy, vysoká asi stosedmdesát cenťáků, střední postavy, modré tepláky, červené triko s krátkým rukávem, mastný flek nalevo od pupku, zahnutý nos, modré oči, proletělo mi hlavou.

"Prosímvás, můžete tu paní vyfotit?" Otočím se s prosbou na paní vedle.
"Ale já mám jenom foťák v mobilu."
"To nevadí, hlavně že budu mít aspoň nějakou fotku."
"Dobře, tak já to teda zkusím." V mobilu to cvakne a já si pracně vyprázdním hlavu. Jestli mi s tím autem něco provedla, tak už se to stalo a teď bude vypadat stejně jako za dvě hodiny co vylezu z aquaparku. Dokonce jsem na ni na chvíli zapomněla.

Jednou jsem vylézt přece jen musela. Teď v šatně to na mě dolehlo celé. Jestli mi to auto ukradla, jak se dostanu domů? Říkala, že být mnou, jde se na to auto podívat a budu se divit. Takže tam ještě stojí. Vyčesávám si vlasy kartáčem a přemýšlím aniž bych věděla, jestli si ty vlasy češu nebo cuchám. Třeba mi ho objela klíčem. Milan bude na větvi, ale lak se snad dá nějak spravit. Třeba mi vymlátila okna! No to snad ani nepřežije.  Naházím mokré plavky a mokrý ručník do batohu a s trnutím v žaludku se jdu podívat na parkoviště. Už tu skoro jsem. Hlídač si luští křížovky stejně jako předtím. Kde je pořád bere? Pár okolních aut už odjelo, některá přijela. A když vidím naši Marušku, zůstanu stát uprostřed cesty jako opařená a přimrzlá.

Je to horší, než jsem čekala! Úplně se mi zastavilo srdce. Zavřu oči, přikryju je dlaní, a když je otevřu, bude tam naše auto. Ne. Je tam jen to, co ji připomíná opravdu jen vzdáleně. Maruška nemá kola, má vybitá všechna okna a co je horší, i kapota je pryč a pod ní měl být motor, který je taky pryč. Sedačky jsou rozervané. A panebože nemá ani jedny dveře! Milan mě fakt zabije! Ze zbylé potloukané karoserie rostou trsy trávy.

Je to vůbec moje auto? Jo, je. Má stejnou registrační značku. Zadní i přední. Zůstaly obě, i když ta zadní visí jen způsobem "bratři, držme se". Jak to baba mohla za tři hodiny stihnout? Někdo ji musel pomoct. Nejtěžší věc z auta, motor, je pryč. To museli mít i nářadí a nějaký vlek nebo co. Hlídač je přece musel pustit tam i zpátky!

"Dobrý den, prosímvás nevšiml jste si tady nějakých lidí, co rabujou auta? Určitě museli mít dodávku nebo vlek."
"Dobrej. A co jako já s tím?"
"Ty lidi mi totálně zdevastovali auto! Snad zavoláte policii a řeknete jim, kdo sem všechno přijel a odjel!"
"Paninko, já nemám čas tady kde koho sledovat. Vyrabovali vám auto? No a co, to je snad jen vaše věc, ne?"
"Vždyť jste hlídač parkoviště! Jste placený za to, že víte, co se tu děje, ne?"
"Milá paní, za takovou almužnu ani kuře nehrabe. A vypadněte, zdržujete mě od práce." Otočil list v knize křížovek a dál si mě nevšímal.

Co já teď sakra budu dělat? Do očí se mi bezradností derou slzy. Nevím, kdo mi pomůže, co řeknu policajtům, co mám teď dělat... Musím zavolat Milanovi, ten mi určitě poradí. Co já mu vůbec řeknu? Že jsem naštvala jednu ženskou v teplákách, kterou jsem předběhla s nákupním vozíkem a ona mi za to nechala totálně vybílit a zdemolovat auto? Ale jo, vždyť to tak bylo!
Potí se mi ruce, když vytáčím jeho číslo. Každé "tút" mi drásá uši a s každou sekundou mi vysychá cesta dál do hrdla. Už to zvedl.
"No, co je?"
"Mili, já ti něco musím říct. Něco se stalo..."
"Promiň, já teď vůbec nemám čas, řekneš mi to až přijedeš. Čau." Praštil mi s telefonem. Teď už mi ani on nepomůže.

     Zamotá se mi celý svět. Musím si sednout. Opřu se o nejbližší auto a s rukama opřenýma o kolena se znovu zadívám na torzo Marušky. To auto jsme neměli ani půl roku. Nechali jsme ho zpravit a vyladit, měla nové stěrky na stěračích a nové brzdy. Vždyť jsem ji i celou umyla. A teď z ní nezůstalo skoro nic. A ta tráva co prorůstá dírou, kde mělo být přední světlo, je děsivá.

     Cože? Tráva? Jak mohla tráva za tři hodiny takhle vyrůst? A jak mohla celá karoserie takhle zreznout? Jo, už trochu zespoda narezlá byla, ale za tak krátkou dobu? Nějak tomu přestávám věřit znovu. Úplně bezmyšlenkovitě a mechanicky si vyndám klíče z kapsy a zkusím dálkově otevřít dveře. Nic se nepohlo, nic nezablikalo. Samozřejmě, vždyť to nemá světla. Vyskočím na nohy a prudce se dívám kolem sebe. Není tady někde podobné auto? Vidím jedno, druhé, třetí, a za passatem čtvrté. Tři z nich mají stříbrnou barvu.
     Prostě vyzkouším odemknout všechny a které na mě zamrká, je naše! Jednoduché!
Přijdu k prvnímu, zmáčknu tlačítko, nic. Tak to bude to druhé. Přiklušu k druhému. Zmáčknu tlačítko a auto na mě zablikalo! Zámky se pohly a klaply! Ale registračky jsou jiné. Zkusím to nastartovat.

     Zasunu klíč do zapalování, pootočím a Maruška na mě bublá! Teda ta baba mě ale vyděsila! Pohladím naleštěnou palubní desku, nedotknutou prachem a otevřu dokonce přihrádku u spolujezdce. Vida! Jsou tu všechny doklady! I Zelená karta! Nakopnu otáčky, zařadím jendičku a ujíždím si k původně zaparkovanému autu, zastavím. Přece nepojedu s jinýma registračníma značkama, že? Zalomcuju nejdřív s tou přední a pak jedním kopnutím uvolním i tu zadní. Cizí čísla pohodím vedle vraku a spokojeně si to vyrážím k výjezdu se závorami. Ukážu hlídači parkovací lístek, ale ten závoru nezvedá.

"Buďte tak laskav a zvedněte tu závoru, chci odjet."
"Vy ale nikam neodjedete. Ne autem, které není vaše!"
"Jak vy víte, že to auto není moje, mám k němu všechny doklady!"
"Vy jste to auto ukradla, viděl jsem vás!" Už mu přeskakuje hlas.
"Podívejte se, Fábií jsem přijela, Fábií zase odjíždím." Ve chvíli, kdy řadím znovu jedničku a chystám se sešlápnout plyn, se přiřítí ta ženská, co to všechno způsobila. Zase zařadím neutrál.

"Vaše auto je přece zaparkované v tom příkopu! Vy tímhle neodjedete, není vaše!"
"Jestli mi neuhnete z cesty, tak přísahám, že vám neurazím jenom prsty na ruce!" A provokativně nakopnu vysoké otáčky až se Mařenka rozvsteká.

"Dobře, dobře, řeknu vám, jak to bylo. Prosím zajeďte támhle ke krajnici a vypněte motor. Všechno vám vysvětlíme."
"Čekám omluvu."
"Samozřejmě, samozřejmě, pojďte."
Závora se pohne a uvolní mi výjezd. Neochotně zajíždím ke krajnici a ještě neochotněji vypínám motor.

     Ženská v teplákách mě dojde a s ní i nějací tři chlapi v černých montérkách a jeden v kvádru s fialovou podšívkou. A teď mi to auto doopravdy rozflákají!

"Dobrý den slečno, jsem doktor psychologie a vy jste se stala nevědomky součástí naší studie. Studujeme lidské vědomí a reakce člověka na neuvěřitelné a nepochopitelné podněty. Musím říct, že ze všech studovaných aktérů jste reagovala nejchladnokrevněji. Sledovali jsme vás od příjezdu do města až doteď. V obchodním domě, na parkovišti před ním, na parkovišti zde i v zábavním centru. Mohu vám položit ještě pár doplňujících otázek ohledně vašeho chování?"

Nestačila jsem pobrat to, co mi před chvílí řekl a už to všechno na mě chrlil dál...
"Proč jste se snažila tu paní, co vám málem přiskřípla prsty mezi vozíky, najednou předběhnout? Jaktože jste hned nevyrazila k autu, když vám ta osoba řekla, že se s ním něco stalo? Co přesně jste cítila, když jste poprvé uviděla na svém zaparkovaném místě ten vrak? Na co jste myslela, když vás hlídač odmítl? A jak vás napadlo vyzkoušet ty klíče na jiných autech? To, jak jste vyměnila ty registrační značky, to už byla jen třešnička na dortu. A jak se cítíte teď?

     No, špatně se mi dýchá a je mi hrozné horko. Ale to už jsem vzhůru? Ptáci už se probudili a zpívají na celé město, sluníčko už si dávno prorazilo cestu přes smrky před oknem i přes záclonu. Jen Milan ještě spí. A Maruška je určitě stále zaparkovaná na svém místě, nikdo s ní totiž neodjel.