Malá zoologická XI

Orel s roupama


A že sú ty Vánoce a lidi nakupujú jak strhaní, nálada šílená a tempo zběsilé, přišily jsme si všechny ženské v čele s naším Orlem americké úsměvy na ksichty, abychom sa z teho nepotrhaly.
Jenže ono to někdy bylo opravdu složité a tak jsme sa musely uměle nainfikovat vánoční náladou. O to sa postarala naše šéfová Orel. Chodila po prodejně a nevěděla co roupama...


"Marťo... Pojte sem."
"Coe?"
"Jarča má na pultě kolu, zaštěrchejte jí s tím. Ale pořádně, rozumíte?"
A protože su pro každou špatnost a šéfová sa musí poslúchať, úkolu jsem sa chytla.
"Jenže když ona je furt u kasy... Mňa uvidí."
"Tak já ju odlákám... Jarčó? Poďte se mnou, Marťa to za vás veme..." A ještě než ji odvedla do kanclu, ještě jednou sa na mňa otočila:
"Pořádně, jo?" Rukama ještě stihla udělat takové to gesto, jako když vybuchne sopka a v očích ji tančili ďáblíci s vidlema.
Jasně, když pořádně, tak pořádně.

Štěrchám jako oživot, chlámu sa jak vysypaná paprika, zákaznici ze mňa majú čurinu a než Jarča příjde zpátky k pultu, mám naštěrcháno a teď už jen aby vybuchla sopka.

Jenže my máme na kase takový fofr, že Jarča pořád ne a ne tu kolu otevřít. A tak temu Orel pomáhá.
"To je masakr, se musím napít, mám hroznou žízeň." A cucne si ze svého Nestea zeleného čaje se zeleným vrškem, takzvaného Zeleného.
A samozřejmě já přihřívám polívčičku: "Já sem vubec nepila, sa musím rychlo napít dokud je na to čas."
"Jarčo, běžte se taky napít." Rozkáže ještě šéfová.
Jarča, protože sa šéfová musí poslúchať a protože možná měla opravdu žízeň, si jde opravdu pro pití.
Otvírá kolu, pije, ... a nic.
Nechápavě na sebe kulíme očiska. Já na Orla, Orel na mňa.
"Zaštěrchala jste s tím pořádně?" Ptá se mě na půl huby.
A já na půl huby stejně odpovídám. "No pořádně! Fakt! Já s tím štěrchala jak o život."
"Tak to zkusíme ještě jednou." Teď už šeptem.

Po chvilce sa šéfové podařilo opět Jarču vylákat někam do terénu po prodejně.
"Nestůjte furt u kasy, běžte obsluhovat lidi, běžte, běžte, běžte!"
Já dělám, jakože obsluhuju, šéfová na mě upírá oči jakože Jarka je z dohledu a tak s tím možu zaráchat ještě raz. Pán si ťuká do pinpadu pin a já mám chvilku času.
Orel zatím obsluhuje s Jarčou a letmým pohledem mě kontroluje, jestli to štěrchám teda pořádně.
Vezmu tu flašu s kolou a klátím s tím nahoru dolů, doleva doprava a na všechny strany.
Šéfová vykulí očiska, div ji nevypadnou z důlků a posunkama ukazuje "to je moje!!!"

Celou tu scénku vidělo pár zákazníků a u pokladny teprve na druhý pokus vybuchla sopka. Nebyla to sopka z koly, ale sopka ze smíchu. No, smály jsme sa temu celý den a ještě po Vánocích. Nebylo to ale naposled.

Vlaďka byla tej ochoty a rozhodla sa zajít do natřískaného hypemarketu koupit nějakou tu energetickou posilu. Tak jsem jí psala lístek pro všechny a také co má koupit zvířatům:

"čokoláda Geisha, dvě sýrové bulky, semtele, Dobrá voda jemně perlivá
salát, okurka 2x, pytel jablek, pytel mrkve, banán = pro zvířata"

Nějakou dobu už Vlaďka nakupuje a zrovna když všechny tři stojíme u kasy a valíme, volá nám telefonem:
"Ahoj, prosímtě, co to je to semtele, já to nemůžu nikde najít?"
S křivým úsměvem dávám hovor na hlasitý odposlech, aby sa pobavili všichni.
"Čau, Vladi. No semtele. Řekni si to ještě dvakrát a pomalu."
"Sem tele, sem tele... To mi nic neříká."
U pultu vybuchla plynová karma. Dokonce i prodej sa zastavil.
"Tak ještě jednou, Vladi. Sem tele, sem tele, sem tele, ..."
"Sem tele, sem tele, sem tele, .... ne fakt nic."
"Tak sa na to vyprdni, já ti to pak vysvětlím, zatím ahoj."

Něveřila bych, že sa na to v moderní době  ještě někdo chytne, ale stalo se.

No a nakonec byla na řadě Klára, poněvadž já šéfové štěrchala kolou jak potrhaná a ona byla pozorná a otvírala pití opatrně. Vsázela jsem totiž na to, že jednou povolí a ta sopka fakt vybuchne. Jenže neříkáme jí Orel jen kvůli temu orlímu hnízdu v kanclu.

Blíží sa ke mně, oči rozzářené jak z vánočního stromečku a v ruce jakýsi chuvalec stužky a kus izolepy.
"Co to je?"
"Přilepte to Kláře na záda, ale hlavně nenápadně."
No, moc jsem temu nevěřila, že to bude držet, páč to fakt blbě připravila. No nic, zkusím to. Jdu ke kase, proplétám sa za pultem jako had, Klára markuje nákup. Jako vždy, když sa navzájem překračujeme, sa ji chytnu za rameno. Jenže ona to ta šéfová fakt blbě narafičila, vůbec to nedrželo. Tak jsem Kláru ještě poplácala a nasadila všemu korunu. Vše by dopadlo dobře, kdyby to nešustilo. Klára to rychle prokoukla, ale co teď?
"Jsem vám říkala NE-nápadně a vy to zase tak zvojtíte." Už sa nahlas neudržela šéfová.
"No když vy jste to tak blbě připravila, vůbec to nedží." A protože su občas mistr improvizace, stužka pořád držela, sebrala jsem jakože ozdobu ze země a jakože ji hodila do koše. Klára stála zády ke mě, neviděla tedy, že do koše nic nevyhazuju a bylo vymalováno. Tedy vyzdobeno.

Pak jsem obešla Jarku i Vlaďku, aby to Kláře neprozradily a dělaly jakože měsíček na hnoju. Páč jak znám Jarču, tak ta duša dobrotivá by jí to vyslepičila hned jak by ji zmerčila. Klára s ušmuchtlanou stužkou od izolepy chodila asi tři a půl hodiny po krámě, než ji na ozdůbku upozornil zákazník.

Mě ale Orel nenapálila, a to sa jí kúřilo až z paty! No a tak mňa aspoň zapletla ptačí bidýlko (alias bítko) do vlasů a tahala mi za ně. Oproti tomu, jak mi zalepila hubu izolepou a nechala mňa obsluhovat u kasy, to nic nebylo.

1 komentář:

  1. Teda! Kolegyně jako požehnání! Já tě chci v práci!

    OdpovědětVymazat