Kittanya: Malá zoologická XII

Vánoce mimo Kosmonosy

Normálně si dárky v práci na Vánoce nedáváme, jelikož jsme ale měly s Orlem srandavou, začaly jsme špekulovat, co už jsem dávno Jarče slibovala. Jarča má totiž chovnou stanici dalmatinů a taky auto bílé barvy, kterému říká "Pojízdná bouda", páč v něm vozí psy na coursing, na veterinu, no prostě vozí. Jestli má někdo doma dalmatina, tak ví moc dobře jak pevnou vazbu má zapíchnutý dalmatiní chlup na čemkoli. Z venku otřískaná bílá felda, vykastrovaná o zadní sedadla, plná chlupů a když někam veze psy, tak plná dalmatinů vykukujících ze všech světových stran.

A tak jsem si z Jarky dělala srandu, že jednou jí to auto polepíme puntíkama a bude mít dalmatinský bourák. Z Jarky si takto srandu udělal kde kdo, ale jen my jsme to dotáhly do konce. Na internetu jsme si objednaly dvaatřicet černých puntíků na auto a jak jsme byly s Orlem v ráži, ihned jsme sa pustily do pátrání po vhodném dárku pro Kláru.

První a poslední místo, kam jsme zašly. Jak jinak než hračkářství. Čmucháme, syslíme a nic nám nepřišlo dost vhodné pro Kláru. Když ona ta Klárka je taká naša zmija (myšleno v dobrém, má ráda hady)... Zato jsme našly partu vychlámaných plyšáků. Opicu co prděla a hrozně sa temu tlemila, prase co krkalo a též sa temu řepilo a crazy králíček co vypadal jak zhulený Azurit a smál sa jak já. Prostě nejlepší dárky pro maminku, tatinka a bráchu. Řáchaly jsme sa temu dobrou hodinu. Zákaznici nejmenovaného hračkářství včetně obsluhy si mysleli, že majú Kosmonosy vycházky.

A pak to přišlo. Někde zpoza regálu sa ozvalo něco jako "huhbleblahuhaááááá he he!" Šéfová hned poznala, že jsem našla poklad. A taky že jo. Jeden a půlmetrového hada pro Kláru! Berem. Rozhodně.

Chvilu jsme ještě šmejdily po prodejně a i dárek pro Vlaďku sa našel. Jelikož Vlaďka je takový hrozně veselý řidič ignorant (ignorantčnější než já), vyfasovala cedulu za přední sklo, aby si jí ostatní účastníci dopravního provozu s nikým nespletli.

Měli ještě cedulku "Nepotřebuju sex, život se mnou vyjebává každý den." Ale vzhledem k životnímu boji Klárky a tomu, že ona jako každá zdravá ženská, má ráda sex, by to od nás bylo velice kruté. My jsme si z ní chtěly udělat ještě krutější srandu. Ale umělé hovno jsme fakt nikde nenašly, sic těch opravdických by sa v krámu našlo dost. Tak jsme tedy zůstaly u stylového označení jejího vozidla.

I Orel měla svůj sranda dárek. Když jdu do pasáže pro obědy, furt otravuje s umělýma příborama. Prý ať nezapomenu na příbory. Ne že bychom v kuchyňce žádné neměly, jenže po myší invazi, kterou jsme úspěšně s mladýma klukama deratizátorskýma zdolali, má odpor i k tomu jaru. Ani když jsme vysavovaly s Vlaďkou celú kuchyňku včetně nádobí, několikrát předrhly jarem a málem utopily v Sanitolu, nepřestala otravovat s plastovýma příborama. A protože má březí kobylu, dětské plastové příborky v pouzdérku byly tou nejsprávnější volbou. Ty nejmenší a samozřejmě růžové!

A já dostala svůj vytoužený a několikrát nenápadně nevysondovaný reklamní batoh.
"A když je to k těm pytlům zdarma, nemohli by nám poslat jakože aj pro nás prodavačky? Já tu chodím s roztrhaným jak hadrák. Dokonce i trapně nosím KABELKU!"
"Bohužel ne, Marťo. Je to napočítané a jede to přes kasu."

Orlí uši sú všude a tak jim vůbec neuniklo, jak mi ten můj chlap kolikrát tak hraje na nervy. Teď su na řadě já! Dostala jsem dětský saxofon, hahá!

Jenže ne všechno dopadne tak, jak jsme si naplánovaly. Ano, měly jsme objednané puntíky a krásné! Ano mohly jsme mít krásnou puntíkatou káru, ale my ju nebudeme mít krásnou! Co bychom použily objednané puntíky, když to možem zmršit jinak, že? Někteří řidiči PPL služby neví, že existuje nějaké XX obchodní centrum, a že tam je jistá prodejna. A tak puntíky objednané dvacet dní předem doputovaly ne k právoplatnému majiteli, ale rovnou zpět k odesílateli. Jak já bych jim ráda vypíchla oko, smradům!

Na poslední chvilu jsme honily puntíky po všech čertech a neřestech, až nakonec v posledním tažení a za posledního dechu jsem zajela do Baumaxu a koupila aspoň ten sprej. Týpek co tam obsluhoval byl milý, ale o lepících foliích na kuchyňské linky nevěděl ani prd. V kanclu jsme pak stříhaly se šéfovú puntíky z kartonu. Dokonce jeden z Jarčiných dalmatinů nám stál jako předloha. Jenže když ona ta Jarka je tak pracovitá, že furt chodila do skladu a doplňovala zboží, až jsem pak musela vlítnout na ty dvě kafrající sojky u kasy a navést je, ať nechají Jarku u kasy, ať nám už pro boha neleze do teho kanclu!
Ve spěchu a s minimálním vybavením jsme pak splnily, co jsme si umanuly. Nejkrásnější dárek byl nejvíce zmrven, proto jsme sa vyřádily na dárku pro Klárku.

"Marťo, zabalte to do několika krabic a pak jí dáme jednu velkou."
Orel má vždy vynikají nápady, ovšem já mám na všechno výborný upgrade. Narvaly jsme hada do malé krabice od psích pamlsků, pak do větší krabice od granulí a když jsem ji dávala do velké krabice od hraček, přišlo mi to takové volaké nudné.
Šéfová mi to viděla na očích, jak mi to v tej palici rachtá, čím bych to mohla vylepšit.

"Já ji tam strčím kameně! A pak ju to necháme odnést domů!"
"Marťo, ta nás zabije. Jeslti s tím někde slítne a zlomí si ruku..." Šéfová sa v ní nezapře, pravda.
Nebylo jí to nic platné, s hořícími tvářemi a úsměvem šílence do krabice skládám jeden butrák za druhým až po okraj."
"Marťo, to je ale moc těžké, s tím se tahat nebude."
Chilku váhám, nakonec mňa přecejen ukecá a já pár kamenů vyhodím. Jenže pak mi to připadá moc prázdné. To bude rachtat.
"Počkyte, mě něco napadlo." (Protáčí sa ji panenky.)
Sebrala jsem všelijaký bordel z palet, hlavně folie a narvala to do krabice. Pak stačio všecky dárky zabalit a sranda Vánoce mohly začít. Přiznám sa, že jsem sa na to těšila celý týden jak na povození na koníčkovi.