Když jsou ty Vánoce...

Vánoce jinak, než je nově zvykem

No ja, před svátkama musí každý správný chlap zajít ještě do hospody za kamarády. Vždyť o svátkách je neuvidí, do práce jde až dvacátého osmého. A tak se nenápadně (tedy on si myslel) vykradl potichounku polehounku z domu, jen to tlumeně zacvaklo. Ještě si nestačil ani pořádně nazout boty a už se rozletěly dveře:

„Kam jdeš?“ ptám se ho s rukama ještě od mouky.

„No… Projít se, na čerstvý vzduch.“ Jak mu to v tej palici šrotuje.

Bylo mi jasné, že jde zase do hospody, a tak mu tu procházku s chutí zpříjemním.

„Tak vem kluky, ať možu v klidu dopéct a pořádně uklidit.“ Hodí se mi to, zrovna si uklidili hračky a už pokukují po kulichách a rukavicích.

„Klucíííí, lítačka!“ řvu s potěšením na své ratolesti a Milan má v očích opravdu lítostný výraz. I kámen by se nad ním ustrnul. Ale já ne!

„Jóóóóóó! Uááááááááá“ a další pazvuky se linou se zvyšující se hlasitostí ke dveřím. Ani nestačil zaprotestovat, když slyšel Marečka jak se ptá, jestli jdou s tatínkem.

„Kluci, máte bojový úkol. Nesmíte zkalamat, rozumíte? Kdyby šel tatínek do hospody, tak ne aby pil pivo! Budete ho hlídat a hlásit všechny půllitry, jo?“

Tentokrát už jsem hurónský řev neslyšela z první ruky, zavřela jsem totiž rychle dveře, aby si to tatínek nerozmyslel. Aspoň teď budu mít doma klid. Člověk tu dře jak pako na Svátky a on si jde milostpán za chlapama do hospody. No horší jak s milenkama… Ještě že je Eliška u kamarádky, budu mít tak celý byt aspoň na chvíli pro sebe a svatý klid k tomu.

***

„To jsem to s váma zase schytal… Kluci, když půjdeme do Pod Hráze, koupím vám marmšmeláky a kofolu, ale nesmíte mě naprášit mamince. Domluveno?“ a s mrknutím oka jsem dodal na vážnosti celé spiklenecké operaci. 

Naštěstí všichni tři otočí list jako obvykle, když máme mezi chlapama „tajnou úmluvu“ a můžem si to namířit do mé oblíbené hospůdky. Jirka, majitel Pod Hráze, má vzadu velký krb, děcka si tam opékají marshmallow, a když je to přestane bavit, půjdou tím krmit rybičky (Jiřík bude hrozně rád a radši zaleze do kuchyně) nebo začnou stavět sněhuláka na zahrádce.

Dopadlo to přesně podle plánu. Dneska jsme se tu sešli všichni jako jindy. I Vlastík s Radkem přišli a Honza je tu taky s klukem. Zrovna když se moje jindy při sobě stojící dvouapůlletá  trojčata dohadují, které že maršmeláky si vezmou, objednávám si jedno točené.

„Dneska tu seš aj s mladejma, co?“ zubí se na mě Karel a usrkává z pěny.

„Nějak jsem se nestačil zdekovat než Martina vyloží pekáče. Ale s klukama jsme domluvení jako vždycky, tak  nic nehrozí. Koukám že tě ta tvoja taky vyhnala s prckem, Jendo?“ obrátím pozornost na mého nejmladšího kamaráda, zatím jen s jedním potomkem.

„Není doma, je u kamarádky. No doufám, že Jiřík nedal nažrat rybičkám, haha.“ Jenda zahrál do autu. 

Jiřík nemá jen tak ledajaké rybičky, jsou to pořádní macci. Loni předloni si koupil čtyři piraně a dneska bych tam ruku fakt nestrčil. Vždycky jsem si myslel, že jsou to predátoři, masožravci. Ale nějak si ty potvory zvykly na sladkou dietu od našich ratolestí. Jirka pak celý týden loví kusy cukrovinek, rohlíků, žvýkaček a kdovíčeho. Ale nikdy neměl srdce to capartům zakázat nebo je okřiknout. Je to starý dobrák.

Zrovna když s klukama rozebíráme jak kdo dopadl v práci a schyluje se k debatě o vánoční hysterii našich manželek, jedno z mých dítek, nevím které, nepoznám je (jak to ta Martina dělá?), mě zatahá za lem od košile.

„Tatí, to už je četí pivo!“ A na to poslední slovo dodá patřičný důraz tak, že to neuniklo ostatním štamgastům.

„Marťulo…“ snažím se mu promluvit do duše a připomenout úmluvu.

„Já nejsu Mautin, ale Mavek.“

Zkouším to znovu. „Marečku… Vždyť jsme se domluvili, že sem zajdem na ty maršmaláky a na kofolu, ne?“

„A de je ta kofola?“ křičí jedno z trojčat od akvárka na celý lokál.

„Jo, já cu tu koflolu!“ přidá se ten poslední.

„No dobře, dobře… Jiříku, prosímtě, tři malé kofoly!“ houknu přes rameno k výčepnímu.

„Stlejdo Jiuko, velké, jo?“ už nevím, kdo to byl, teď se asi u akvárka vyměnili.

„To nevypijete…“ snažím se o oddálení hrůzostrašného scénáře, kdy jeden po druhém budou chtít čůrat ještě po cestě domů a v žádném případě to prý nestihnou až „na doma“. A zrovna všechni tři najednou, zlaté plenky!

„Stlejdo velké ty kofloly, jo jo jo, tatínek žíkal!“ Horentně u toho kývaje hlavičkou.

A bylo vymalováno, tedy objednáno. Na to, jak jsou smraďoši malí, už se chovají jak pravidelní štamgasti.

„A máš to spočítané, taťko.“ No jo, Karel, aby si nerejpnul.

Kluci srkali kofoly, Jiříkova manželka Maruška po nich vytírala cmrndance a my jsme s chlapama přešli na panáky. Však o těch se nemluvilo, že? Dali jsme si pár partiček, děcka zrovna něco vymýšlela na zasněžené zahrádce, všechno bylo fajn až do té chvíle, než mi zazvonil telefon.

***

Je půl osmé večer a kluci nikde. Žhavím telefon a už si chystám do huby, jak ho sprdnu, zmetka. Túúút… Túúút… Túúút… No tak zvedni to! Túút…

„No? Vždyť už jdem.“

„Milane, vy jste v hospodě. Co jsem říkala? Domů a fofrem nebo umeješ nádobí!“ Vyhrožuji muži jeho nejneoblíbenější domácí prací.

„Vždyť už jdem. Prckové! Tak my jdem teda, jo? Zatím ahoj.“ Neodpověděla jsem mu, schválně mu to stopnu, jestli kluky zase nalil kofolou nebo džusem, budou se stavovat po cestě ještě vyčůrat.

Mezitím mi doprala pračka, tak nandám druhou a zrovna když dověsím prádlo a uklízím hračky po dětech (proč já to sakra dělám, když to smradi zase roztáhnou znovu?), zacinkají klíče v zámku.

„Tak jsme doma, mamko!“

Položím zelené autíčko na setrvačník zpět na zem odkud jsem ho vzala (já bych se na to mohla krajcvajc), a jdu na kontrolu.

„Tak co, Marečku, kolik měl tatínek těch piv?“ Naše děti jsou hyperaktivní, jsou to kluci a jsou tři, ale jednu úžasnou vlastnost přece jen mají. Jsou chorobně pravdomluvní.

„No…“ Nemůžu si nevšimnout, jak na něj Milan významně pohlédnul. „No neměl, mami.“

Hned však dodal: „Ale těch majinkej…“ a kroutil prstíčkama.

„Tolik!“ a ukazoval na jedné ruce tři a na druhé dva.

„Ty práskači! Vždyť jsme měli dohodu.“ Nevydržel to Milan.

„Jaký práskač? Poctivý informátor.“ Uculím se.

„Nene. Páskač nene! Dyť ubec nežek, že měl či piva, jen ty majinký!“ Zastal se brášky Milánek. Zlatíčka moje úpřímná.

„No, takže to nádobí už se na tebe hrozně těší. Umýt a utřít, rozumíme si?“ a pakuju děcka do pokojíku, jsou celí promoklí.

Milan se nenechá odbýt a lká ke svým synům jako farář z komedie Slunce, seno…:

„Ignoranti, práskači a zrádci, začínám pochybovat, že jsou to moji vlastní synové.“

„Bohužel, miláčku, ty jsi jeden z mála otců, kteří své děti opravdu nezapřou.“ Mám pravdu, kluci jsou jeden jako druhý a jako třetí přesnými zmenšenými kopiemi mého manžela.

***

Advent jsme zvládli docela bravurně, já samozřejmě špičkově. Bych chtěla vidět ostatní ženské, jak mají tak rychle vypucované koberce, vyprané a vybělené záclony, uklizený a nazdobený byt, dopečeno a nazdobeno dvacetpět druhů cukroví. Vánoce u nás držíme se všemi možnými tradicemi. Eliška je správná ženská a tak vydatně pomáhá při zdobení cukroví a čančání dekorací. Sedí s klukama na bobku uprostřed dětského pokoje a stříhá jím ozdůbky na okno, pletou papírový řetěz a všelijak jinak se angažují do výzdoby bytu. To aby se tu Ježíškovi líbilo.  Děcka jsou jako u vytržení. Ale bez šoku z prozrazení se to zrovna letos neobešlo. Co Eliška, ta už dávno na Ježíška nevěří, ale kluci. Když za mnou nenápadně přišel Martínek s tváří světoznámého vynálezce mi oznámil, že Mikuláš, čert a anděl neexistují, protože viděl, jak se skoro dospělá děcka od sousedů převlékají do masek. Měla jsem co dělat, abych mu jeho objev vyvrátila. Nakonec jsme to usmlouvali tak, že Mikuláš, čert a anděl se normálně maskují jako dospělí lidi nebo jako děti, aby nebyli přes zbytek roku moc nápadní a mohli tak sledovat kdo zlobí celý rok. Teprve na Mikuláše si převleky sundávají. S očiskama vykulenýma vysoko v sloup odštrádoval zpátky k hračkám a brblal si něco o tom, že to je pech být celý rok hodný, že ho čerti můžou vidět i ve školce.

Podruhé nás vystrašil Milánek. Jako každý rok s předstihem píšeme Ježíškovi, co si přejem k Vánocům za dárky. Pečlivě sepsané seznamy zatěžkáme hrnkem s čajem a miskou sušenek, to aby Ježíšek nebyl hladový a nabral sílu doletět i k ostatním dětem, a druhý den všichni poctivě nakukujeme, jestli už to ten Ježíšek přečetl a seznamy si i s občerstvením vzal. Vždycky počkáme, až děti usnou, a pak se buď já nebo Milan vkrademe do pokojíku, sebereme lístečky, vypijeme čaj a sníme sušenky. Jenže Milánek zrovna tak úplně nespal. Jen co Milan přišel s lístečkama do kuchyně a schoval je do hrnku s bíglama na tu nejvyšší poličku, přicupital Milánek v pyžamku a viděl, jak tatínek snědl sušenky a vypil čaj a že prý Ježíšek neexistuje. Dalo nám moc práce zahrát divadlo o tom, jak měl tatínek chuť na ty sušenky a že je taky zapil čajem. Tatínka jsem demonstrativně zatahala za ucho a šli jsme spolu všichni tři potichoučku přilít čaj a přisypat sušenky. Když se Milánek sápal po velkém Milanovi, aby lépe viděl, nenápadně jsem podstrčila lístečky zpátky. Druhý den jsme pochopitelně nestihli zakamuflážovat příchod Ježíška a bylo to venku. Ježíšek včera večer nepřišel, protože mu tatínek snědl sušenky a vypil čaj. Milan se tak kál, že nešel ani do hospody.

Štědrovečerní večeři prostíráme vzhledem k nízkému věku našich dětí už v pět večer. A jako každý rok zveme i babičku. Co děda umřel, nenecháváme ji doma samotnou. Dětičky sedí našponované jako pravítka a načančané jako ze salónu na židlích a nedočkavě sledují, jak tatínek každému pod talíř vkládá kapří šupinu pro štěstí a „na korunky“. Dokonce i babička a Eliška, a to už na Ježíška nevěří. Já zapaluji štědrovečerní svíčku, a prostírám sudý talíř pro hosta a nebo pro Smrt. Děti moc dobře ví, že každý rok Smrtka chodí ke štědrovečerním stolům a dívá se, jestli někde není lichý počet prostřených talířů. To se pak na druhý rok vrátí a veme si někoho z rodiny a ten umře. Možná proto vzaly děti smrt dědečka tak sportovně. Že to prostě tak bývá, že nemocní nebo staří lidi umřou.

Jako každý rok také svazujeme nohy stolu papírovým řetězem, který si děti vlastnoručně vyrobily, to abychom byli na příští rok všichni zase pohromadě. Milan opět ohrnuje nos nad rybí polévkou, ale děti ji mají kupodivu rády, tak to holt musí přetrpět. Dětem oberu rybí filé, protože za vidinou rychlé večeře do sebe ládují vše horem dolem. Kapra míváme pravidelně u mojí maminky, já ty kapry prostě porcovat neumím a Milanova maminka kapra na Vánoce oželí. Nakonec ještě pokrájíme jablíčko tak, aby byla vidět hvězdička, abychom viděli, že budeme zdraví a… No jo, tatínek zase zdržuje. Letos si vzal každou ponožku jinou. No táto, honem si je jdi převléct. Dětem naštěstí není podezřelé, že zatímco se tatínek přehrabuje v šuplíku, zvoní Ježíšek, a tak se s radostí vyřítí do obýváku a valí očiska na nazdobený stromeček a pod ním hromadu dárků. My samozřejmě máme naučený ksicht ála překvapení už z předchozích let. Nedáváme si drahé dárky, děti z toho ještě nemají rozum, a tak jich nakoupíme hodně za málo peněz. Někdy se stane, že to Ježíšek poplete a dárek rozdělí napůl. Třeba obě rukavice zabalí zvlášť. Jednou se nám dokonce stalo, že taťka dostal psí klobásku pro Beníka a Beník zase maďarskou klobásu pro tatínka. Nebo Ježíšek zapomene přibalit všechny kostičky z lega a na poslední chvíli je zavěšuje všude možně po pokoji. Po rozbalení dárků se chlapi včetně toho největšího jako správní páni tvorstva vrhnou na cukroví a další dobroty na stole. Slet je to jako od kobylek, a apetit mají kyselinový. Když jsou už přecpaní, tradičně se shromáždíme pod lustrem, na kterým je zavěšené jmelí darované od mého bratra. Nejdřív Milan políbí maminku, pak mě a pak nejmladší Elišku, načež se přiřítí kluci, samozřejmě že všichni naráz, a chtějí se pusinkovat také. I letos si Eliška hodí pantoflí, jestli na ní čeká nějaký milenec a stejně jako každý rok obrátím pantofli patou ke dveřím, zatímco stojí Ela zády. Eliška je pověrčivá a my ještě nestojíme o zapálená lejtka a svatbu. Zvlášť Milan. To tak, v sedmé třídě…

„Maminko, maminko, taky si hoď papučou!“ spráskne ruce Mareček a zhoupne se vzrušením v kolenou.

„Nene, kdepak. Maminka si papučí házet nebude.“ Žárlí Milan.

„A póč?“ ptá se Marťas a mrkne modrýma očkama, ty má po tatínkovi.

„Protože maminka už je moje a žádnýho ženicha si brát nebude.“

„Nene, moje je maminka!“ Rozohňuje se Mareček, můj největší mazel, až mu tvářičky rudnou.

„Nene, to je moje maminka!“ Stojí si za svým Milan a Marka škádlí.

„Ne, moje!“

„Moje!“

„Moje!“ a ještě chvíli se takhle hádají, ostatní kupodivu ani nemuknou. Kluci kmitají očima jako při tenise z Milana na Marka a z Marka na Milana, tchýně se potutelně uculuje a Eliška se už chláme na celé kolo. Až to Milan nevydrží, Marek má přece jen výdrž, a když jsou ty Vánoce, povídá:

„A moje byla maminka dřív.“

Mareček chvíli hádá, ale smečuje po tatínkovi: „Ale já su majinkej!“ Když už má na kahánku a objímá mi obě nohy, vložím se do toho já.

„Já jsem tatínkova manželka a tvoje, Elišky, Marti a Míly maminka.“ Mareček je chlap, a ti přece nepláčí, proto se významě usměje na tátu, potáhne nudlu a povídá:

„A je to.“ 

Ještě jednou se s klukama a s Eliškou popusinkuju pod jmelím, posléze znovu opusinkují babičku a pak tatínka,  a děti se jdou věnovat hračkám, teď už je stěhují do pokojíku. Marečkovi to pořád nedá a brumlá si pro sebe.

„A je moje maminka, jo jo jo.“ Horlivě přikývaje hlavičkou.