Malá zoologická I

Trampoty veterinární asistentky teď na chvíli uložím k vodě, páč jsem přesedlala trochu na jiného koně. No, z araba na poníka řekla bych, ale i poníci sú neuvěřitelná zvířata. Snad sa Vám moje povídání z jiného soudku bude líbit. Začnu fádním úvodem, ale v dalších dílech Vás nezklamu ;-).


Jak už bylo oznámeno, veterinární ambulanci a studium jsem pověsila na hřebík (o důvodech jindy, možná nikdy). Přestěhovala jsem sa z přerostlého venkova (Brna) do jedneho z nejhnusnějších a nejneosobnějších měst v republice, do Mladé Boleslavi. Lidé zde sa neustále přetvařují, hrají si na snoby (a snobové většinú bezpochyby sú), sú na prachy (a to bezpochyby sú) a vůbec, nejní to také jako na milované Moravě. I já se svojú polovičkú jsem sa přestěhovala kvůli prachům. Když on tu má tak dobře placenú prácu, a konečně ho baví o něco víc než předtím.

A tak jsem sa dostala od araba k poníkovi. Musím fšak říct, že i za ten mizerný plat, co dostávám, sa mi v nové práci líbí. Mám bezvadnú šéfovú, funguje to tu (v rámci možností) a navíc zde aspoň z části tu možu uplatnit, co jsme sa kdy naučila, ať už ve škole nebo na praxi.

Pracuji v jednom nejmenovaném zverimexu. Ano zverimexu. Tolik všemi chovateli, teraristy a akvaristy obávaný podnik. Nechci sa zastávat zverimexů, minimálně polovina z nich by měla být zavřena, zabarikádována a zapečetěna v hlubinách černých listin, ale ten náš nejní nejhorší a ba dokonce je velice dobrý. Je to určitě tím, že tam pracuji já ☻. Já a parta dalších lidí, kteří sú taktéž chovateli a Eva už ve zverimexu pracuje osm let a za ta leta pobrala spoustu informací a zkušeností. A fakt klóbrc dolů před ní!

Staré klišé, že hadi nepotřebují vodu, že zvířatům sa nemusí měnit voda každý den, kde plavú mrtvoly v akvárkách a zdechají ostatní zvířata v mizerných podmínkách, je v naší prodejně opravdu jen klišé. Všem zvířatům dáváme denně čistú vodu, najíst, pravidelně měníme podestýlku, mrtvé odstraňujeme nebo necháme sežrat. Co sa týče ubikací, nejní to jak v zoologických zahrádach, páč tam sa platí vstupné, u nás sa chodí očumovat zadarmo. Ale na druhú stranu, agamy už nežijí v jednym teráriu s leguánama a chameleonama, malý chamíček stejně jako ostatní zmiňovaní žije odděleně, má dokonce zářivku s UVB světlem. Což sa ve zverimexech vidí bohužel pomálu. Nedosvleky svlékáme při koupeli, dodáváme vitaminky, s hlodavcema a zajícovcema sa ňuhňáme (když je čas), aby sa nelekali a zvykali si na lidi. No prostě jsme lepčejší, no.

Ano, máme svoje mouchy. Krajta tmavá je naskladněná jako krajta královská, vodním želvičkám nefunguje UVB zářivka, a od jedneho nejmenovaného dodavatele jsme si dotáhli svrab, se kterým bojujeme všemi možnými prostředky. Ještě že dodavatele měníme.

Bohužel jsme dostali Černého Petra od bývalého majitele (taktéž nejmenovaného). Kromě bordelu ve zboží a v rybách jsme podědili i terarijní zvířata v havarijním stavu. Dáváme je sice dohromady, ale bohužel amputované prstíky, drápky nebo ocásek už spravit nemůžeme. Pamatujete sa, jak jsem psala, že agamy, chameleon a leguáni byli všichni v jednom terárku? Pak sa nejní co divit, když měli leguánci těžké nedosvleky, agama amputované tři prsty a urvaný dráp, leguánci též něco postrádali a chameleon to nepřežil (křivice). Zvířatům sa nikdo nevěnoval a tak nikdo pravidelně neměnil vodu, nedosvlékal nedosvleky, nerosil, pořádně nekrmil, a tak byla hrozně zanedbaná a plachá. Proč o tom píšu? Protože novému týmu s jiným majitelem a jiným vedením sa zverimex razantně pozměnil a zvednul k lepšímu. Postupem času budu psát nejen perličky z první pracky

Leguánky jsme museli kúpat čtyři měsíce než opět chytli zelenú barvu a dosvlékli jsme všechny nedosvleky. Zaškrcené končetiny jim zesílily, popálená kůže sa vlivem léčby a koupelí začala pěkně zotavovat a leguánci už poplašeně nenarážejí do skel při každém pohybu. Dokonce mají i kompletně svlečené ocásky a pozor, celé! Ani kúsek nechybí. Sem tam, když mám čas (a teho je sakra málo, dovysvětlím později) si je vemu za krk a provádím je po prodejně.

Vyhublá kočinčina Agátek už nabrala jakous takous váhu. Dokrmovala jsem ho z pinzety, nějak nám špatně žral a teď má dokonce tak dobrú náladu, že sa koupe v misce. To dřív nedělal. Sice sa pořád nafukuje a naparuje, ale to je jen otázkou času, než si zase zvykne. Když má náladu, tak mě aj ve svém teráriu toleruje a dokonce mi ukazuje jak sám loví. On ví, že mám pak z něho radost.


Agamy kavkazské sú pořád bláznivky bláznivé a bojácné. Ale člověk nemože mít všechno hned a naráz. Pustím sa do nich až budu mít víc času.


Tylikva Břetik a Matylda (jsem jim tak začala říkat, no a co) sú už prodaní a podle teho, co nám vyprávěli majitelé, sa majú dobře. Matylda byla sice plachá, a od tej doby, co jsme prodali Břeťu, tak kór, ale i ta si prý zvykla. Tilikvy vypadaly opravdu dobře a nezanedbaně. Stejně tak hroznýšek Agát. Původně to měla být Agáta.

Agátek je hrozně milý hroznýš. Je to náš miláček. Na manipulaci s ním nepotřebujeme rukavice, protože je velice tolerantní a neútočný a to i přesto, že dokáže vzít i mrtvou potravu. Svléká sa v celku, tedy zdravý a pěkný. Dva metry deset centimetrů.


Bohumil, jinak zvaný Bohdan, měla být původně Boženka, ale je to krajťák jak hrom. Bude v dospělosti hóóóóódně dlúhý a široký asi jak rúra od kamen. Je docela fest útočný a upřímně... Mám z něj bobky. Nicméně vyndat ho občas musím. Dvakrát sa mi to podařilo. Chytám ho teda v rukavicách, páč nechcu riskovat dvouměsíční hnisavú ozdobu na hnátě, ale to jen prvních patnáct minut. Pak si rukavice sundám a kupodivu ňa ještě nekúsl. Prostě je bojácný. Ovšem lovec je to úžasný. Sežere kde co mu tam hodíme. Myši, křečky, morčata, potkany, živé, mrtvé, chcípající. Jó, to když vám dodavatel přiveze XX zvířat, dehydratovaných, skladovaných v malém prostoru v nákladním autě a mnohdy příliš brzo odstavených, tak sa těm úhynům neubráníte i kdybyste na řiti poskakovali kozáčka.

Měli jsme také bandu osmáků. Tedy byli to jen dva osmáčí kluci. Jedneho bráchu jsme prodali a pak zbyl Fanóšek s urvaným ocáskem sám. Jo, i zkušenému chovateli sa može stát, že osmáčkovi urve ocas. (Tentokrát jsem to nebyla já, ale Eva.). I přesto, že mu chyběla jeho chocholatá ozdoba, byl Fanóšek velice milý. O to víc, když zůstal sám. Když mu bylo moc smutno, vynucoval si pozornost pískáním. Jednú jsme sa ládovali pistáciema a měli jsme jich tam i pár nerozlousknutelných. No a kdo myslíte, že kromě burunduka je nejlepší louskáček? No přece Fanda osmák! Nalákala jsme si ho na klacík, dala mu do praciček oříšek. Nejdřív na mě hleděl jak čumi z gumi, ale pak si ho začal louskat. Trvalo mu to vlastními prostředky jen asi dvacet minut. Nakonec sa vítězoslavně svým úspěchem pochlubil, ukázal mi prázdné skořápky, a sežral vnitřek. Dám mu ještě jeden, říkám si. A tak jsem mu jich dala asi pět, načeš ňa Fanóš přečůral a začal si další oříšky schovávat. Jako kdyby nedostal nažrat, vyčuránek jeden bezocasý. Fanoušek sa hrozně rád nechal drbat. Měl to nejraději pod bradou, za krkem a na zadku. Někdy sa u teho tak křenil, že jsem si myslela, že sa u teho aj chláme. Nakonec jsme Fandu prodali díky jeho komediantským kouskům i bez špičky ocásku.


Toť na úvod, aby bylo jasno, cože jsme zač, čím jsme byli, a čím ještě můžeme být a rozhodně budem.
V dalším díle sa pozastavíme nad demencí Mladoboleslaváků, šak si do nich ráda rýpnu. Někteří si to opravdu zaslouží.

Pozn. Veškerý příběh, dějství jakožto i jména postav jsou naprosto smýšlená. Obrazová příloha je zkopírovaná z různých zdrojů.