Ekologie a přírodní ohniskovost nákaz


Základní terminologie


Biotop = typ prostředí, které obývá nějaký organismus
Biocenóza = ekosystém - zahrnuje všechny organismy určité oblasti a prostředí, které obývají
Parazitocoenóza = společenstvo parazitů, kteří osídlují určité hostitele v přirozeném ohnisku.
Biom = rozsáhlé ekologické regiony s charakteristickou jednotnou vegetací a klimatem (např. tajga, tundra, pouště, opadavý listnatý les, atd.)
Zoonóza: je obecně infekční onemocnění, které se může přenášet mezi člověkem a zvířaty
a) zooanthroponóza - je infekční onemocnění, kdy zdrojem infekce pro člověka jsou zvířata
b) anthropozoonóza - je infekční onemocnění, kdy zdrojem infekce pro zvířata je člověk. Takovým pěkným příkladem je například TBC přenesena z člověka na jeho domácího mazlíčka (psa). Také fretky jsou velice vnímavé ke chřipce. U nich onemocnění probíhá závažněji než u člověka a může končit až smrtí.



Většina zoonóz a jejich přírodních ohnisek se vyskytuje ve vazbě na určité biomy a typy krajiny a mají charakter přírodní ohniskovosti. Ohniska nákazy jsou vázána na konkrétní specifické biotopy a jsou tím pádem nerovnoměrně rozprostřeny. Výraznou osobností této oblasti je Rus Pavlovský. Který studoval klíšťovou encefalitidu a všiml si návaznosti nemoci na konkrétní prostředí. Své poznatky sepsal v ruském jazyce ve své knize, která byla přeložena také do angličtiny jako Natural Nidality of Transmissible Diseases with Special Reference to the Landscape Epidemiology of Zooanthroponoses.


V rámci krajinné epidemiologie je velice vhodné uvést také "new emerging infecting diseases". V češtině by se daly pojmenovat jako "nově vzniklé nemoci". Jsou to onemocnění, která v minulosti neměla význam, ale dnes je tomu naopak. Souvisí to také s tím, že u mnoha nemocí jsme neznali původce nebo třeba přenašeče, dnes už je známe a příkládáme jim velký význam. Většinou jsou to infekce, které si člověk přivezl například z tropických deštných pralesů (konkrétně hemoragické horečky typu Ebola).
Dnes narozdíl od minulosti platí, že teorii lze aplikovat i na popis netransmisivních onemocněních člověka a zvířat. Slovo netransmisivní znamená, že buď u tohoto onemocnění přenašeče ještě neznáme nebo přenašeč chybí (infekce je možná kontaminací vody, půdy, vzduchu nebo také přímým dotykem).

Teorie přírodní ohniskovosti


Teorie přírodní ohniskovosti je komplexní teze krajinné epidemiologie parazitárních a transmisvních onemocnění. Vychází z ekologických poznatků a lze ji použít pro objasnění cirkulac epatogenních agens v prostředí a dále pro účely opatření n ajejich likvidaci. Teorie je formulována na základě studie klíšťové encefalitidy (Pavlovský).

Přírodní ohnisko se skládá z pěti složek (konkrétně původce, vektor, hostitel), které jsou součástí biocenózy specifického biotopu. Tento biotop lze přesně definovat a ohraničit pomocí geografických souřadnic. Přírodní ohnisko je tedy přesně definovatelná geografická oblast, kde po dlouhou dobu (v řádu 10-1000 let) probíhá cirkulace patogenních agens nezávisle na člověku.
Vývoj přírodního ohniska závisí na mezidruhových vztazích infekčního agens, vektorů onemocnění a jejich hostitelů.


Základní složky přírodních ohnisek

1) Infekční agens: to, co infekční onemocnění způsobuje (viry, bakterie, prvoci, houby, mnohobuněční parazité, ...) . Aby mohlo vůbec dojít k přenosu infekčního onemocnění z jednoho hostitele na druhého, je nezbytná virémie (bakterémie, parazitémie, ...) - zamoření krve hostitele infekčními agens (většinou krev sajícími přenašeči).


2) Hostitelé: organismy, na nebo ve kterých jsou infekční agens schopné se rozmnožit. Obecně je lze rozdělit na donory, recipienty a rezervoáry.
Donoři jsou nakažení hostitelé u nichž už původce nemoci může a nemusí vyvolat závažné onemocnění ve své populaci. Donor je většinou dlouholetý hostitel přenášející nemoc na jiné druhy. Vektoři se mohou přemnožit i v kulturní krajině. Kulturní krajina mnohdy jejich přemnožení napomáhá.
Recipient infekci nově získává (např. od donora nebo vektora) a onemocnění je u něj většinou mnohem závažnější a také je schopen nakazit ostatní.
Rezervoár je pak přenašeč vektorů nebo přímo infekčních agens, u kterého se nemoc neprojevuje nebo jen velmi mírně a nemoc přenáší na jiné druhy. Hostitelé mohou být základní nebo náhodní.


3) Vektoři jsou většinou ektoparazíté na malých savcích, lovné zvěře aj., u kterých se infekční onemocnění neprojevuje, ale jejich prostřednictvím se roznáší z donora na recipienta. Infekční agens většinou nezkracuje délku života vektora a nijak jej negativně neovlivňují.
Například tularémie se přenáší přímým kontaktem nebo může mít jako vektora také klíšťata.


4) Biotopy, ve kterých se přírodní ohniska nachází


5) Ekologické podmínky prostředí, které umožňují existenci výše uvedených složek - tedy infekční agens, hostitele, vektora a biotop.


Klasifikace přírodních ohnisek

Podle počtu složek,
existují přírodní ohniska trikomponentní (transmisivní) nebo bikomponentní (netransmisivní). Bikomponentní přírodní ohniska postrádají vektora, infekce se šíří přímým (z organismu a organismus) a nepřímým kontaktem (vzduchem, vodou, půdou, ...)
Některé onemocnění (viz už zmíněná tularémie) se může chovat jako bikomponentní i jako trikomponentní.


Podle původu,
můžeme přírodní ohniska rozdělit na přirozená (většinou v chráněných oblastech, oblastech daleko od člověka), antropourgická(vyskytují se v prostředí ovlivněné člověkem) a synantropní (kdy onemocnění cirkuluje v synantropní populaci).


Charakteristika nemocí s přírodními ohnisky

Takovéto nemoci cirkulují a jejich původci dlouhodobě (v rámci 10-1000 let) přežívají. Člověk může být a nemusí být součástí této cirkulace. Cirkulace nemoci je tím pestřejší, čím více vektorů a hostitelů je její součástí, čím větší množství infekčních agens může vektor přenést a jestli se nemoc mezi hostiteli šíří přímým nebo nepřímým způsobem. Někdy může infekční agens pronikat do populace člověka šířit se nezávisle na původním přírodním ohnisku. U zěmědělsky ovládnutých krajiny ještě neznamená, že mohou u nich být přírodní ohniska eliminována. Naopak mohou zvyšovat svou rizikovost.

Nemoci s přírodními ohnisky

Jsou velmi početné, a tak uvedu jen pár příkladů.


Klíšťová encefalitida

Je to meningoencefalitida (zánět mozku a mozkových blan) u člověka, přežvýkavců a psů, kterou způsobuje virus klíšťové encefalitidy (čeleď Flaviviridae - viry s RNA). Jejím hlavním vektorem je klíště Ixodes ricinus (také komáři). Rezervoárem viru v přírodě jsou drobní hlodavci (např. myši, potkani, rejsci, hraboši), ježci a jiný hmyzožravci., veverky, zajíci ale i netopýři a vodní ptáci. Proti této nemoci existují očkovací látky pro člověka.

a) lesní typ přírodního ohniska klíšťové encefalitidy
Vyskytuje se v lesích charakteristických vysokou populační denzitou klíšťat a lovné zvěře.
Populační hustota Ixodes ricinus zde dosahuje až 150 imág a 3600 nymf na 100m2. Klíšťová encefalitida je přenášena klíšťaty přímo na člověka.

b) pastvinný typ
Vyskytuje se na pastvinách s roztroušeným keřovitým porostem. Klíště přenáší encefalitidu na pasoucí se zvířata a člověk se pak nejčastěji nakazí pitím tepelně neopracovaného (syrového) mléka.

c) smíšená
Kombinace vysoké populace lovné zvěře a pastevních zvířat.

d) horský typ
Klíšťata se obvykle vyskytují v nadmořské výšce 700-800 m. n. m. Tato hranice se v důsledku oteplování stálo posunuje nahoru. Vzácný není ani výskyt klíšťat v alpských oblastech nad 1000 m. n. m. Ale v těchto oblastech už klíšťata nejsou pro člověka riziková.

Nesmíme zapomenout i na to, že klíšťata se nevyskytují jen ve smíšených nebo listnatých lesích, ale také třeba i v pražském parku.


Vzteklina

Původcem této nemoci je neurotropní rhabdovirus - lyssavirus, někdy rabiesvirus (čeleď Rhabdoviridae - viry s RNA), který napadá především buňky šedé hmoty mozkové. Vzteklina může postihnout všechny teplokrevné obratlovce, avšak extrémně vnímaví jsou lišky, vlci, šakali, vysoce vnímavý pak skot, kočky a většina hlodavců. Psi a malí přežvýkavci jsou středně vnímaví. Nízká vnímavost vůči vzetklině je u člověka. Avšak vnímavost ovlivňuje mmj. zdravotní stav organismu. Hlavní cestou přenosu jsou sliny, které se do rány dostanou při pokousání. V našich podmínkách byl hlavním rezervoárem vztekliny liška obecná.
Česká republika je v současné době vztekliny prostá, což se nedá říct např. o Slovensku, kde se každý rok vyskytne asi 400-500 případů vztekliny u masožravců. Ale nemějme to Slovákům za zlé, protože pro úplné vymýcení vztekliny jim brání nepříznivé životní podmínky. Očkovat proti vzteklině můžeme pouze zvířata, pro člověka vakcína proti vzteklině neexistuje. Dne 1. 7. 2008 nabyla platnosti a účinnosti novela veterinárního zákona č. 182/2008 Sb. Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) veterinárního zákona mají majitelé psů, lišek a jezevců chovaných v zajetí povinnost očkovat proti vzteklině nikoliv jednou ročně, jako doposud, ale podle doporučení výrobce vakcíny.


Lymeská choroba (lymská borelióza, infekční polyasthritida)

Původcem je gramnegativní (G-) bakterie spirocheta - Borelia burgdorferi. U lidí napadá nervový systém a u psů klouby. Hlavními přenašeči jsou klíšťata v menší míře pak hmyz (klíšťata, bzikavky, blechy, ovádi). Člověk o nakažení nezískává imunitu, proto se může onemocnění projevit znovu. To je také důvod, proč neexistuje očkování proti lemyské chorobě pro člověka, ale jen pro zvířata. Pžíznaky lymské boreliózy jsou u každého napadeného jedince jiné. U lidí se nejčastěji projevuje červenou skvrnou v místě přisátí klíštěte, která může mít růzou barvu a má tendenci se rozšiřovat. Dalšími příznaky jsou pak nervové příznaky, únava, bolest svalů a kloubů, bolest zad, které mohou být v mírnějších případech zaměněny s příznaky chřipky a většinou se neobjeví ihned, ale až po několika měsících.


Toxoplazmóza

Toxoplazmóza je onemocnění, které se klinicky projevuje hned na začátku onemocnění a při množení parazita uvnitř buněk. Napadený organismus si vytvoří protilátky, které pak zabrání množení parazita v buňkách. Parazitem, který způsobuje toxoplazmózu je heteroxenní kokcidie (patří mezi výtrusovce - Sporozoa) Toxoplasma gondii. Ta u gravidních zvířat nebo žen napadá také plod. Toxoplasma může mít buď jednohostitelský cyklus (u kočkovité šelmy) nebo vícehostitelský cyklus, který probíhá přes mezihostitele. Což mohou být všechny druhy teplokrevných zvířat včetně člověka. Definitivním hostitelem jsou však kočkovité šelmy, ve kterých jako jediných hostitelích může probíhat pohlavní rozmnožování toxoplasmy.

Příště dopíšu:

Trichinelóza

Mor

Žádné komentáře:

Okomentovat