Malá zoologická III

Lidí sú opice. Přinejmenším.

Minulý díl jsem sa věnovala zvířatům. Dnes sa budu věnovat lidem. Jistě, všude sú lidí přátelští, milí a bezvadní a na druhé straně vypočítaví paviáni, co si nevidí do huby. A do třetice sú tu Mladoboleslaváci.




Možná sa budu opakovat a několikrát - prodavačky musí aktivně dolejzat za zákazníky a neustále je otravovat dotěrnými otázkami. Něco jako "Dobrý den, máte přání?", "Dobrý den. Mohu vám s něčím pomoci?", "Dobrý den nevíte si s něčím rady?", "Dobrý den, potřebujete poradit?", "Dobrý den, co potřebujete?" a další slátaniny. Víte co mi to dalo práce si navymýšlat dotěrné otázky tak, abych neopakovala jedno a to samé? Kolikrát už ňa to tak sralo, že bych klidně mohla jít a zeptat sa jednoduše jen "Co chcete?", ale holt musím držet hubu a hezky sa u teho culit.

Musíme sa vyjadřovat jako profesoři hvězd, přitom lidi sa chovajú jako hovada. Něco jako základní slušné vychování jim mnohdy nic neříká. Například když někam vlezu, tak béknu "Bré den", když mi někdo poradí stačí říct "Dík, vole." Když nemá prodavačka koruny v pokladně, jednoduše řeknu "To je dobré, ta kajda." Nejvíc ňa serú tzv. "ČUMILOVÉ" aneb lidé, kteří bez béknutí prolezú celú prodejnu na čumendo. Mnohdy je to spojeno s tzv. poklepando, tedy bušit do skel a srát zvířata co to dá, volně přeloženo. Mnozí si idú nakúpit do DMka naproti a spratky pošlú sa "podívat na zvířátka". Smradi vlítnú do prodejny jako hejno kobylek, omamlají skla, poděsí zvířata (nejlépe kopnutím do terárka), stropí u teho slovní uragán, pak sa to jako stádo dobytka přežene přes prodejnu a vypadne to bez pozdravení. Pak sú rodičové uražení, že jím mazlíka vypoklonkujeme ze zverimexu, když je nevychovaný a ještě jím dáme kázání o tom, že nejen že neumí pozdravit, ale neumí sa ani slušně chovat. Kdyby aspoň řekli dík, vždyť za vstup do zoologické zahrady sa platní vstupné, tu to majú aj s všekerým servisem zadara. Jenže ono né, jim by huba upadla.


Na druhou stranu, o to víc máme radost, když příjde malý smraďánek do prodejny, pěkně nahlas pozdraví, okoukne (bez šmatlání a ťukání na skla) zvířetník, pak příjde za prodavačkou se slovy "Máte to moc pěkné, nejvíc se mi líbí to a to zvířátko, kukujú, nashledanou." A způsobně odejde. Takého malého caparta rádi vidíme znovu a dokonce nám nejní za těžko mu nechat ošmatlat nějaké to zvířátko. Je až neuvěřitelné, jak malé děti dokáží být velice slušně vychované (sleduju to tak od dětí tří let věku) a jak dokáží být velké děti protivné a hnusné (cca devět let věku). Na jednu stranu dokážu pochopit, že malé děti prostě neumí jemně hladit králíka. Nicméně spoustu těchto dětí jsme během chvilky tento dospělácký um dokázali naučit.


Šéfová Malý orel by z teho neměla radost, ale jinak to nejde. Snažili jsme sa mírně lidem domlouvat, ať nám laskavě na ta skla nesahají (kdo to má porát jak u blbéch leštit, že) a nestresují vířata, ale když tam přišla ženská s děckama po třetí a potřetí nám klepali na krajtu, která sa z teho začala třepat, tak jsem teho měla plné zuby. Vůbec jí ani netrklo to, že nám zamastili skla a já jsem ještě před nimi provokativně vzala utěrku a Clin a leštila před nimi jak strhaná. Šli a zahňápali to znova. A nebyli jediní. Ono sa řekne, ser na skla, v životě sú horší věci, ale když vám to pak nějaký potrhlý Mystery shopper naboduje a vám za trestné body oškubú už tak oškubanú a ubohú výplatu, tak se vám též prožene průjem.
Vytiskla jsem si takú orámovanú cedulu, kde stojí, že je zakázáno šmatlat po sklech, ťukat na ně a rušit tak zvířata, kdo toto poruší, bude z prodejny vykázán. Že sa omlouváme slušné vychovaným zákazníkům a tak nějak. A od tej doby, co je tam ta cedula, tak sa už neozývá žádný klepot, cinkot misek, šramot, pískání, syčení. Bohužel ani šéfová Malý Orel ani šéfová Krajta by s tímto nesúhlasili, tak to pořád musím sklízet a sázet do stojanu porát dokola.


Vrátím sa k Malému Orlu. Vzniklo to docela nenuceně. Máme nad sebú dvě přímé nadřízené. Malého Orla a Krajtu. Malý Orel je bezva vedoucí (oficiálně manager), usměvavá, žehlí za nás průsery, radí nám co s prodejem, co se zbožím a já osobně ji mám  moc ráda. Konečně normální šéfová. Manažuje obě mladoboleslavské prodejny. Když je zrovna na jedné, hlásí jaké sú tržby z jedné do druhé a my tak nezávazně závodíme. Jednou sa mi ozvala do telefonu "Haló, tady Orel, Bondy má patnáctku."
A já poslušně hlásila: "Haló, toť Kondoři z Olympu, my máme třináct, ale my vás doženem, teď jedeme na pytle." Když jsme z Olympie, tak sa nebudu hlásit jak opelichaný holub, ne?
Další den jsem byla zvědavá jak osmák a žhavila drát:
"Haló, Orle, tady Kondoři Olymp, voláme Poštolky Blondy." (Blondy proto, že když máme zrovna směnu, tak na Bondy je blondýnka Denisa).

Krajta je suchar a ráda hází kudly do zad (tvrdí kolegyňka na druhé směně). Ovšem já na ní zatím nemám nijak vyhrazený názor. Ke mně sa vždycky chovala docela hezky. Krajta proto, že je delší jak Orel. A Krajta je skutečně o řád vyšší boss a o deset cm vyšší než Malý Orel. Já ji ještě tak moc neznám, viděla jsem jí třikrát v životě. Když ňa příjmala do práce, když šla enem tak na kontrolu a když dotáhla nového šéfa, doteď nevím jak sa jmenuje. On sám sa nepředstavil a nikdo jiný to za něj též neudělal.  Naštěstí vím, jak vypadá, furt lepší jak drátem do oka. To já kdybych byla šéf, tak to hned každému diplomaticky vysvětlím a pro jistotu sa dvakrát představím, ať si to všici zapíšú za ušiska. Holt jiný kraj, jiný mrav, že. Když sa přišli ukázat s novým šéfem jako s pudlíkem na výstavě, pozdravila jsem Orla jak jinak než: "Dobrý den, Orle!" Krajta jen vykulila očiska, ale nezmohla sa na slovo. :-)

Když jsem tvrdila zákazníkovi, že sa má vyprdnúť na takú cipovinu a radši si kúpit něco jiného, vyvalila na ňa Krajta očiska a málem ju trefil šlak.
"To ona tak mluví se zákazníky???" Zhrozila sa.
A aklimatizovaný Orel povídá: "No, to je naše Marťa, ta už je taková..." Nejvíc ňa rozesmál ten ležérní výraz, ani sa nezastavila v chůzi, jen mávla rukou :-D.

Jo Orel. Teho dokážu rozchlámat do telefonu a nejdenú ňa přinutila pustit čůrku do kalhot, jak jsem sa musela smát. To takhle přišly tři palety a Orel nám pomáhala až sa jí za patama prášilo. Na roznášení zboží po prodejně je nejlepší si vzít vozík, ať sa s tím nemusíme tahat jak muly. Jenže když my jsme si ten vozík zabarikádovaly paletama. Jak je Orel málo do výšky vzrostlý, tak vyhodil nad hlavu vozejk jak prd. Já ji vydatně pomáhala, ale stejně jsme sa šprajcly ve dveřách. Z jedné strany futra, z druhé strany futra a z třetí strany paleta. Zadrhly jsme sa přesně uprostřed a nešlo to ani dopředu, ani dozadu. Orel pod vozejkem. Přišlo mi to hrozně k smíchu, rozchlámala jsem Orla, Orel rozchlámal mně a já zkřížila nohy, abych si necvrnkla do kalhot. Zároveň jsem tak pohřbila Orla pod vozejkem. Trvalo nám to asi čtvrt hodiny, než jsme byly schopné to pořádně rozdýchat. Mám bezva šéfovú.

Také jsem ve zverimexu objevila své čarodějné nadání. Když nám neseděly karty a kasa jo, tož to jsme musely volat Orlovi, páč nikdo do dneška neví, co přesně s tím. Jo, když na kartách chybí a v kase přebývá, to je jasné. Vytáhnu kreditku, zadám pin a z kasy si vyberu jak z bankomatu, aby to sedělo. Když nesedí kasa, ale terminál na karty jo, tak jsme sa někde ojebaly. Což sa mi vůbec nestávalo, páč vždycky nám v kase přebývalo. Když přebévá terminálu, ale kasa sedí, tak jsme očórovaly někeho my. Když přebévá v kase aj v terminále, tak jsme asik něco nenamarkovaly a to si pak hrajem na detektivy. Ale když kasa sedí a terminálu něco chybí??? To musí pořešit Malý Orel. Jednú jsme sa docela dobře zapletly. Místo toho, aby Veru v PC odklepla prodej kartou, odklepla prodej hotově. Ve snaze zabránit účetním nedostatkům, jsem jako velký machr udělala storno hotovosti a prodala tu samú účtenku, jen byla zaplacena hotově. Normálně by to sedělo a nebyl by problém. Jenže těsně po tym jsem zjistila, že sa Veru nespletla, ale podrbala jsem to tím, že jsem sa snažila to vrátit do pořádku. A ono vrátit to do pořádku neide, když to v pořádku je. Když ňa to došlo, tak nejní nic jiného než to znovu udělat, ale opačně. Jenže pak nám neseděl ani terminál a ani hotovost v kase a tudíž jsme zavolali Orlovi, páč jsem to neurobila správně, nýbrž jsme to pomotala. Po půl hodinové debatě s Malým Orlem jsme nakonec daly všechno do pořádku až s tím, že na kartách chybělo 19 korun. Malý Orel to odbyla tím, že jsme čarodějnice a účetní vzkáže, že má na jedné směně dvě blondýny (musím podotknúť, že Veru je havránka a já nedorezlý kaštan). V obálce s odvodem hotovosti byl ten den štos účtenek a stornoúčtenek větší než štos vydělaných bankovek.


Veruna je Slovena a já su z Moravy. No a co?  Hodně lidí sa do naší prodejny vrací, páč sa jim líbí naše směna, tedy to jak kdákáme. Těm, co sa líbí šašci za pultem, idú za námi, ostatní normální idou na směnu za Evou a za Klárou. Samozřejmě si nikdo nedokáže odpustit otázku: "Vy jste z Moravy, že?" Bodejď by to tak slavnostně nezjistili, když su Moravák jak Haná a Valaško dohromady. To musí slyšet aj Mladoboleslavák.
Ovšem ne všichni to dokáží pochopit a přijmout. To nám do zverimexu přišla paní, čtyřicátnica, oblečená ve starorůžovém kostýmku, se sladěnými lodičkami, načančaným účesem, syndromem zakrslého kuřete ... No prostě panička, co si asi spletla obchod. Vsázím na to, že to byla jen nějaká kancelářská uvařkafčo a jako malá si málo hrála na princeznu. V domnění, že to může být Mystery, jsme sa jí věnovaly obě dvě. Očumovala totiž akvárka, pak kontrolovala expiračky na pytlích a nakonec vybírala nějakú hovadinu ze stojanu. Zrovna stála u velkých plyšáků. Máme tam nějaké velryby a slony, v tyrkysově modré a zářivé růžové (jak jinak). Nejdřív ji šla obsloužit Veru.
"Dobrý den, můžu Vám s něčím pomoct?"
"Já se jen dívám." Četli jste někdy první díl Harryho Pottera, jak sa poprvé setkal s Malfoyem? "Měl znuděný hlas a protahoval každé slovo". Tak přesně tak jsem si to představovala, když ta ženská promluvila.

"Copak máte doma za zvířátko?" Mámila Veru z paninky informace, aby ji případně doporučila nějaké doplňkové zboží jak sa u běžného nákupu v našem zverimexu sluší a patří.
"Mám doma pejska." Měla znuděný hlas a protahovala každé slovo.
"Jo, a copak to máte za pejska?" Ládovala z ní Verča.
"Já mám yorkšírského teriéra." (Už tu větu nebudu opakovat).
"Tak malého jorkšírka, ti mají rádi většinou plyšové hračky. Jestli můžu doporučit, tak nejoblíbenější jsou tyhle..." A ukázala na malou roztomilou žirafu, samozřejmě žlutou."

Nevím jak přesně to řekla, jen si domyslela, páč jsem zrovna stála u kasy a markovala ostatní zákazníky. Ale určitě to mělo nějaký nádech slovenštiny a Verunka to Ř prostě vyslovila po svém (něco jako "pšesně"). Paní si vybrala růžového velkého slona. U kasy jsem se jí snažila něco vnutit já a začínám obvyklý neformální rozhovor:

"Tož to jste si přece vybrala něco pěkného. Musím říct, že vám to docela hezky ladí."
Paní se zarazila, asi jako prd zapomenutý ve střevní kličce. Oj, co jsem nepostřehla?
"To není pro mě. To je pro mého pejska." Jasně ty ježibabo, jsme ve zverimexu a ne v Camaïeu.

V makovici jí to šrotovalo a tak jsem upustila od plánu jí nabídnout zboží ve slevě. Nakonec sa přece enem vymáčkla. Zrovna když dorazila na pomoc i Verunka.

"Děvčata, odkud jste." A nad tím J sa trochu pozdržela.
"No, já su z Moravy a Verča je Slovena. Máte s tím nějaký problém?"
"Středočeština nic moc, děvčata. Měly byste ještě potrénovat."

Děcka, to ňa tak dožralo, že jsem ji chtěla uškrtit chobotem teho nešťastného slonečka. A Veruna na tym nebyla o nic líp. Kdyby měla kudlu, tak už jí dávno rozpárala kapsu. A protože Verunka je opravdu temperamentní a horkokrevná Slovenka, poslala jsem jí za jiným zákazníkem dřív, než stačila něco babě vytmavit. Ono když taká paninka si otevře hubu na firemním oddělení, škrtnú nám tisícovku jen to hvizdne. Kdybychom měly dvacet šistého, tak jedna fialová pal čert, ale když už tak máte za tu prácu hovno?

Verunka obsloužila všechny zákazníky v prodejně, a tak si to se mnou mohla jít vyříkat. "To byla ale piča nebeská!" Ulevila si nahlas.
"Dúfám, že už sem nepříjde, jinak dostanu padáka za držkatost." Vyřkla jsem své přání.
"Nic si z toho nedělejte, holky, my tady nakupujeme rádi. Nám to nevadí." Ne všichni zákazníci sú tací snobové... Ale stači jedna růžová babizna a dokáže to otrávit celý den. 

No, ona to nemusí být ani babizna. Stačí, klidně uklízeč v monterkách, co vymet všechny prachy světa. To si přišel pro nějakú ptačí klec. Každú klícku máme jinú. Hranatú, kulatú, s vybavením, bez vybavení. Dokonce i systém ukládání napaječek sa docela dost liší. Sú klícky s tím typickým zasúvacím systémem - vysunout dvířka, prdnout tam krmítko, nechat spadnout dvířka. Pak sú klícky, které fungují na principu kolíčku na prádlo. Odklápěcí dvířka zavírá pružinka, tu je třeba silou napnout, strčit tam krmítko a pružinku nechat sklapnout a přidržet tak krmítko. Krmítka tím pádem majú stříšku jehlanovitého tvaru, za kterú je ta pružinka drží akterá vyplňuje mezeru, aby ptáci nemohli vylétnúť bočními fuky. Jenže to sa tam ta stříška musí nasadit. Pánovi jsem sice ukázala princip nasazování a vysazování krmítek, ale holt mi nepřišlo důležité se chlapovi v montérkách zmiňovat o tej stříšce. Chlap měl bohužel pořád za to, že ti ptáci budou trojúhelníkovým čtyřcentimetrovým úzkým otvorem, který vyplňuje ta nenasazená stříška, ven. No a tak si otevřel hubu.

"Vy ani neumíte dát dohromady pitomou klec na ptáky! A to děláte ve zverimexu. Až vás šéf naučí základním znalostem, tak si sem příjdu nakoupit." Vrazil mi klec do ruk a vypochodoval si to ven.
"Ty čuráku jeden, IQ pochodujícího mamuta!" Ujelo mi. Naštěstí už nikdo kromě Verunky v obchodě nebyl.

Co je ovšem horší, chlap od technických služeb, co pucuje nákupní centrum a nese sa jak hovno na lopatě, nebo ženská, která týrá zvíře?

"Dobrý den, my bychom potřebovali klec na psa do bytu."
V domnění, že tu klec použijí na to, k čemu je určená, jí ukážu jediný kousek, který v obchodě máme. Paní sa ovšem pozastavila nad rozměry. 93x69x62cm jí přišlo hrozně málo. Transportní klec pro střední plemena (třeba dalmatin, pro ilustraci) je jí malá.
"No, pro střední plemena psů je tahle transportní klec vyhovující." Nedalo mi to a zeptala jsem se, co má paní za psa a k čemu tu klec potřebuje.
"Víte, já mám doma kavkazského pasteveckého psa a když je doma sám, tak mi shazuje věci a dělá doma nepořádek. Tak mu potřebuju koupit klec, do kterého ho dám, když nejsme doma."
Přísahám, že mě polilo horko, jak kdybych seděla v sauně. Představte si tohoto nádherného psa uvězněného v bytě v kleci:

(Ilustrace ze stránek kraop.wz.cz)

Toto sú psiska, která kdysi trénovali na ostrahu gulagů. Sú to psiska, která milují velký prostor a hlavně, musí mít k sobě dominantího pána, který ví jak se k němu chovat, jaké mu má vytvořit podmínky a hlavně ho musí umět vychovat. Držet tohoto psa v panelákovém bytě a ještě k tomu v kleci... Snažila jsem paní tu klec vymluvit. Ano, prodej je jedna věc, ale udělat ze sebe neznalého hňupa je věc druhá.

"Paní, tu klec nekupujte. To sú zbytečně vyhozené peníze a psa budete trápit. Já vám garantuju, že když toho psa zavřete do klece, tak vám ji rozmlátí na cimpr campr a z baráku udělá kůlničku na dříví. Tohle je pes, který se nehodí do bytu, natož do klece. To je pes, kterému vyhovuje velký pozemek, který může chránit."

Leč paní si to asi nevzala k srdci.

"Hm, když nemáte, tak já si tu klec koupím jinde."


Ne všici sú tací snobové, i Boleslav má své normální obyvatele (většinú to sú lidi z okolí). Občas si do nich rýpneme, občas je pobavíme.
Tu sa tak na ňa culil jeden vysoký blonďák. Culil sa na ňa proto, že věděl. Ona totiž Veru si pustila pusu na špacír.
"Víte, ona je na blonďáky, tak obsluhuje blonďáky a já mám ten zbytek."
Nevěděl, co má na to říct. "Berete tu i karty?"
"To víte, že berem. My je aj vracíme." Horentně jsem ho ujišťovala.

Někteří zákazníci sú fajní sponzoři. Nakúpí si u nás a ještě nám tam nákup nechají. To jsem si domů pro psiska donesla sáček pamlsků, jeden pelech, nějaké rybičky bráchovi, ... A dokonce aj večeřu.
Když jsem tak onehdá tradičně za pět minut v devět lovila chlápkovi rybičky, dělala jsem si z něj srandu.
"Nezapomeňte, že tu máte na pultíku večeřu. Jestli ju tu necháte, tak my vám ju sežerem." No zubil sa jak piraňa, ale to žrádlo tam stejně nechal.

Tak na jednu stranu jsme nepoučení pitomci ze zverimexu a na stranu druhú... Víte, jak těžké to je, nalákat někoho zkušeného, znalého a nebo třeba studovaného, do zverimexu? Za ty prachy? Za tu buzeraci? Za to, že ze sebe neustále dělá poskoka snobákům z Boleslavi? A pak sa lidi možou divit, že ve zverimexu pracují lidi, kteří neví, jak navléct psovi kšíry, bojí se hadům vyměnit jen misku s vodou, natož je nedejbože vytáhnout z terária a vyčistit jim ubikaci od výkalů nebo vyměnit substrát. Lidi, kteří nerozeznají tetru červenou od žhavé, kteří neumí rozeznat pohlaví třeba u kančíků a který si myslí, že chameleoni nepotřebují UVB záření. Lidi, kteří nemají k takové práci buď vztah a nebo vědomosti. Pak sa všichni divíme, proč ve zverimexech scípají zvířata a proč žijí v nevhodných podmínkách. Jak dlúho asi vydrží elán a nadšení do práce a učení sa novým věcem (ano i ňa musela Martina a později Eva učit akvaristice) těm blbcům jako jsem já, když nejsou podporováni, odměňováni a motivováni?

Dokud těmto lidem nikdo adekvátně nezaplatí, nedá jim volnou ruku při vybavování terária, dokud jim bude strhávat z platu peníze za to, že se snažili lidem pomoct... Tak to bude pořád vypadat jako ve zverimexu. Tihle lidi totiž potřebují rozvíjet svoje vědomosti, učit zákazníky, uplatňovat svoji praxi. Musí znát cca pět tisíc (cca, možná je to víc, možná míň) položek v prodejně, musí je nejen znát, ale musí je umět také použít, aplikovat a prodat. Musí mít z nalosti z akvaristiky, teraristiky, chovu hlodavců, chovu psů a koček. A kdo vám to za ty prachy a buzeraci bude dobrovolně dělat? Buď blázen a nebo já (nebo jiní).

Tenhle vzkaz jsem si nemohla odpustit. Patří kolegům z teraporadny a kritiků zverimexů (zhrzení chovatelé a zákazníci), kteří si stěžují na tyrany ve zverimexech.

Pozn. Veškerý příběh, dějství jakožto i jména postav jsou naprosto smýšlená. Obrazová příloha je zkopírovaná z různých zdrojů.