Malá zoologická VIII

Přivezli zvížató!

S Orlem jsme debatovaly, kterak využít volných míst v teráriích. Ukecávala jsem ju na všechny možné hady a ještěry, leč jsme limitováni nabídkou (a především cenou) od dodavatele. Naoplátku jsem jí vytrvale rozmlouvala kajmánky, varany a anakondy. Kajmany vzhledem k jejich krmení a nutnosti nádrže, varany vzhledem k temu, že na druhé prodejně jedneho nenažrance mají a anakondu vzhledem k její mohutnosti, potřeby obrovského bazénu a terária. Ano taková Eunectes notaeus je krásná a ani není tak velká, ale my pro ní nejsme ani za mák schopni vyrobit podmínky.

A zrovna když mi předváděla jaké všelijaké zvuky malí krokodýli vyluzují, to bylo velice těžké. Nakonec jsem ju ukecala na Epicrates cenchria maurus (mojeho miláška, jediný větší had, kterého jsem si kdy přála a nemohla mít), obě nás okouzlily agamy Leiolepis belliana belliana s kouzelným českým přídomkem "motýlí" a drze jsem jí prošťouchla Anolis carolinensis. Anolisové sú magoři zbláznění, přesto si myslím, že jejich vzhled je pro zákazníky natolik atraktivní, že si je koupí dřív než třeba leguána.

Vědomí, že nám na moji směnu přivezú nová zvířata a hlavně mojeho miláška, způsobilo, že jsem se výjmečně naprosto přirozeně a upřímně těšila do práce. Ovšem to všechno zkazil jeden telefonát. Baba, co je nám měla přivézt od dodavatele sa někde vykotlala na silnici. Moje nadšení trochu nakazilo i Orla, ale tohle byla přímo podpásovka. A navíc nám měli přivézt cvrčky a sarančata, nemáme čím krmit a lidi chodí do prodejny čím dál zoufaleji. 

Nakonec to dopadlo tak, že v době mého volna zvížato přecejenom přijely. No co, až dorazím do práce na směnu, tak si budu hrát s terárky a poprvé si vyndám hroznýšovce. Přivezli nám totiž hned dva!

A v práci...

Vzala jsem si foťák a cvakala jsem jak strhaná. Trochu jsem si pohrála s terárkama, ale ještě musím doladit. Nějak nejsu schopná sehnat nějaké pěkné větve pro ty hroznýšovce a anolisy, ale zatím majú po čem lozit. Bohužel Leiolepisky nepřivezli, zato máme dvě nové ťuťú kočinčiny. Náš Agátek (ten, co jsem mu při nehodě ulomila ocas) si na ně velice rychle zvykl. Nejdřív je nechtěl pustit do svého bazénku, ale pak byli kámoši. Mám taký drobný pocit, že ti dva noví sú páreček. Samička je trochu vyzáblejší, zato oba dneska sežrali pět cvrkú na posezení a zbytek dorazili ještě do zavíračky. Na to, že sú v ubikaci teprve druhý den, tak sa dobře zabydleli. Už jsem je měla párkrát na ruce, sú nedůveřiví, ale divím sa, že si je tak klidně možu vzít na ruku. Ti budou správní.

Toto sú fotky špecielně pro děvčicu Cirrátovú (Anolis carolinensis). Všimni si, že někde sú zelení, někde hnědí. Mění barvu hlavně podle prostředí a podle nálady. Divila jsem sa, jak takoví malí pišiškvoři sežerú velké cvrčky jak prd.

Sú to eště mimina.

A třešnička nakonec. Mojí milovaní maurisové. Máme dva, ten jeden má 42cm, ten druhý 45cm a bude sa svlíkat, tož je krapet nudný. Ale až sa svleče, bude to krasavec první třídy. Už mňa stihnul aj kousnout, moje chyba. Byla jsem prostě moc natěšená.

 Všimněte si, jak sa mu leskne ta spodní smyčka. Jojo, je to duháč!

Na závěr sem ještě přidám jednu momentku hroznýša, našeho miláčka hodného. 

Á naši malou Gramostolu roseu - taktéž špecielně pro Cirrat. Kdybych ji dala na začátek, tak bys mi nechtěla číst celý článek. A protože su sviňa přející, prdnu to sem v původní velikosti. To jen pro pořádek, kdyby náhodú Sikar vlezl na teho koňa.