1. Vývoj názorů na podstatu života



Vznik života  na zemi

Vývoj teorií

18. stol. - Druhy jsou absolutně stálé a neměnné. Takové, jaké je bůh stvořil, bez evoluce. Toto se pokoušel vyvrátit Carl Linné, který se snažil o rozvoj systematiky a zavedl binomickou nomenklaturu (= rodové i druhové jméno). R. Hooke nachází zkameněliny a domnívá se, že jsou to zbytky biblické potopy (škola diluvialismu - diluvium = potopa).

Poč. 19. stol. - Stále zastáván názor o neměnnosti a stvoření druhů, o kataklyzmatech (= celosvětové katastrofy jako např. potopy, zemětřesení, ...). Což údajně dokazovaly zkameněliny jako zbytky organismů, které při nich zahynuly. Člověk se prý objevil po poslední katastrofě. V této době se rozvíjela paleontologie, které položil základy francouzský vědec G. Cuvier. Rozvíjela se také srovnávací biologie, což znamenalo neudržitelnost myšlenky o kataklyzmatech a následoval přechod k Lamarkismu.

19. stol. - J. B. Lamarck vyslovil první ucelenou evoluční teorii: Vývoj druhů je postupný od jednoduššího ke složitějšímu. Organismy se aktivně přizpůsobují měnícím se podmínkám proštředí a tak vznikají složitější a složitější organismy. Tuto teorii dále rozvinul Ch. Darwin (1809 - 1882) -> Darwinismus - hlavní hybnou silou evoluce je přírodní výběr. Nové druhy vznikají pozvolna a neustále - gradualisticky. 

Názory na vznik života

1. Kreační teorie
Zastávají názor, že život byl stvořen nějakou nadpřirozenou silou (bůh)
Linné, Hooke, Lamarck

2. Teorie samosplození = nevědecká abiogeneze
Vznikla na základě nesprávného zobecnění a nedokonalého pozorování přírody. Předpokládá totiž vznik organismů z neživé hmoty. Např. červi z masa, žáby z bahna, myší z obilí. Tato představa přetrvávala až do 18. století. Vyvrátil ji až Louis Pasteur, který důmyslnými pokusy prokázal, že z neživé hmoty nevznikají ani mikrobi.
Zastánci: Aristoteles.

3. Teorie panspermická
Počátek 20. století - švédský chemik S. Arrhenius tvrdí, že život byl po celém vesmíru rozšířen ve formě kosmozoí (zárodků), které se po dopadnutí na kosmické těleso s vhodnými podmínkami pro život rozvinou do vyšších složitějších forem.
Tuto teorii v té době uznává i H. C. Crick, spoluautor a objevitel struktury DNA. Prý pro evoluci genetického kódu by nebylo dostatek času, neboť je tak složitý a jednotný.

4. Teorie evoluční abiogeneze = teorie autochtonní abiogeneze
Tato teorie předpokládá postupný vznik života z neživé hmoty přímo na Zemi (autochtonně). Tuto myšlenku podporovali angličan J. B. S. Haldan a Rus A. I. Oparin (někdy nazývána jako Oparinova teorie). Zahrnuje  dvě složky - chemickou evoluci (materiálová složka) a biologickou evoluci (informační složka).

a) Chemická evoluce proběhla v několika fázích:
  • Vznik jednoduchých organických sloučenin abiogenetickou cestou: praatmosféra Země měla redukční ráz, protože molekulární kyslík je velmi reaktivní a nemůže se bez neustálého doplňování v atmosféře udržet. Praatmosféra obsahovala jen jednoduché sloučeniny jako H2O, H2, CO2, NH4, HCN, PH3 (fosfan), dusíku, HCN, H2S (sulfan) a jednnoduché plynné uhlovodíky vzniklé hydrolýzou karbidů v zemskké kůře. Ty se za dodání energie (hlavně z UV) mohly shloučit v komplex NK a proteinů. Ty se hromadily v tzv. pranádrží a tůňkách, odpařením značné části vody se pak roztoky kondenzovaly a vznikly tak podmínky pro průbeh polymerací.
  • Koacerváty a metabolomy: koacerváty vznikly z koloidních roztoků makromolekulárních látek. Ty se vytvořily spojováním koloidních částic s opačnými elektrickými náboji. Metabolon je pak termodynamický systém, který tvoří kapičky disperzní fáze koacervátů nebo proteinoidní mikrosféry. Je schopný přijímat z prostředí živiny, metabolicky je přeměňovat a vylučovat o energii ochuzené odpadní látky. Metabolony však nejsou přímými předchůdci organismů, protože metabolony nebyly schopné autoreplikace a zanikly.
b) Biologická evoluce
Buňka nemohla vzniknout náhodným seskupením svých složek. Některé metabolomy prošly dlouhým vývojem,  kterým pak získaly schopnost autoreplikace, která je zakódována do NK (RNA a později DNA). NK se pak staly nositelkami genetické informace.
  • Vznik eobiontů (protobiontů, prabuněk)
  • Vznik probiontů
  • Vznik praorganismů (eobionta, progenota)
  • Vznik prokaryot
  • Vznik eukaryot
Článek bude ještě doplněn.

Použité zdroje

  1. Přednášky prof. MVDr. I. Literáka, Csc
  2. Středoškolský sešit biologie (1. - 2. ročník)
  3. Biologie pro gymnázia (teoretická a praktická část) - 7., rozšířené vydání 2004 (konkrétně str. 347-355), RNDr. J. Jelínek, RNDr. V. Zicháček
Vystavil v
Štítky:

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)