3. den

Terénní exkurze

Už hned v sedm ráno (jako obvykle) jsme měli nástup do dalšího dne. Tento den je poslední. Čím dál více prší, voda se čím dál více zvedá, potůčky a říčky čím dál více hrozí. Ani není taková zima, ale počasí je takové chlupaté.

Bylo nám řečeno hned na začátku exkurze, že výšlap se jde za každého počasí, jen kdyby z nebe snad padaly mrtvoly, tak by se tedy jakože nešlo. Dneska nám pan docent K. prozradil, že se nikdy nestalo, že by se na terénní exkurzi nešlo. To nás obrovsky "potěšilo".

---

Já jsem to měla zařízené - přes pana doktora S. se k panu docentovi K. doneslo, že mám stále ještě oboustranný zápal plic a stále ještě dobírám vysokou dávku antibiotik. Stejně jsem se exkurzi nevyhla. Tedy aspoň té části ve městě. Na jednu stranu mě to hrozně mrzí, i když lilo téměř pořád a děcka se musela brodit bahnem a po kolena ve vodě, někteří ani přestávku na oběd neměli, někteřé skoro plavali, někdo se málem utopil či co... A na stranu druhou jsem děsně ráda, že jsem si svým výjezdem nezaplatila místenku na JIPku. Hrozně nás to ztmelilo a i přes všechny mokré a bahnité nesnáze jsme si to užili. Tedy až na mě, já jen částečně.

Chodili jsme s dalekohledy a pláštěnkami různých barev a materiálů (hlavně jak říkal pan docent K. - nenápadné zbarvení ☺), měli jsme si také zaznamenávat do notýsků... Ovšem jak nás bylo napomenuto: "Dívejte se po ptákách a nepište, oni čekat nebudou, až vy si všechno zapíšete." A pan docent K. měl pravdu. Někdy posedávali ptáci na drátech, na stromech, na střechách, ale většinou jen prosvištěli nebo se jen mihli na okraji zorného pole studentova.

Naše část ročníku, která měla dnes stejný program, se rozdělila na 3 skupiny: 17. skupina si vyrazila s panem docentem K. (pan docent K. byl na ně prý velice naštvaný, neustále jim připomínal, že zkoušku neudělají a že tu nemají co dělat, když neví, jak se řekne rumiště vědeckým názvem apod...), 16. skupina šla se starším kolegou asistentem (ten byl na ně hodný, ale děvčatům se nelíbilo, že musely zbytečně čekat půlhodinu na jednom mokrém místě, protože se asistent špatně domluvil s panem doktorem S.) a já se vydala se 18. skupinou s panem doktorem S. Pan doktor byl zlatej a velice hodnej. Hodně jsme se od něj dověděli a byla s ním sranda. Jediné, co mě hrozně žralo, byl můj dalekohled. Vlastně nás to žralo všechny. Ono v tom děšti byl pořád zacákaný a někdy v něm bylo vidět velké kulové. Přesně řečeno velké kulové kapky vody a jinak nic. Pořád to utírat, pořád to zakrývat a chránit před deštěm... Proto nemám žádné fotky, které bych sem frkla.

Toto je naprosto úžasná fotka. Přímo prdádní, grandulózní a monstrózní... (V pozadí pan docent K.)

Táhneme za jeden provaz...

Vojta by byl velmi dobrým kandidátem pro českou reprezentaci v přenášení žen.

Děcka pokračovaly dál asi 7km do Bartošovic, kde jsme měli všichni společně navšívit záchrannou stanici.

Já si to přifičela autobusem. Jenže ono to taky nebylo tak fajné. Autobus jel raz za čas a mě nezbývalo než vyrazit o hodinu a půl dřív a někde se v Bartošovicích v tom dešti ploužit. Kdybych jela tím pozdějším autobusem, nestihla bych ve dvě hodiny nastoupit k stanici.

Ale co já bych se plahočila v tom dešti se zápalem plic? Tu se mě ujal nějaký děda, hned věděl, že nejsem zdejší:

"Áááááá, slečno, vy tu nebydlíte, ja?"

"Ne, já su tu na zoologickém výjezdu."

"No ba, ja věděl že taku pěknu slečnu sem tu ešče neviděl..."

"Dědo, nevíte, kde je tu ňáká hospoda?"

"No ba, na bowlingu, ale tam bude zavřene. Ale tady kusek rovno!"

"Tož děkuju, dědo."

"Ja byt o par let mladči, tak bych sa neznal..."

Uculila jsem se na dědulu, zamávala a šinula si to ke krčmě. Nic moc, taký typický vesnický pajzlík, ale hospodská topila v kamínkách, čepovala pivo místním stálým štamgastům a prodávala žetonky do herních automatů jednomu Vientamci. Tož taká pohodka tu.

Šla jsem hned k výčepu, jestli sa tu vaří? Šéfová říkala, že tu normálně nevaří, ale když tu máme ten výjezd, tak že mi može uvařit tak párky a nebo ještě utopence. Utopence jaksik nejím, tož párky! A naporučila jsem si hned 4 a jednu kofolu. Měla jsem na ňu chuť.

V televizi zrovna dávali Komisaře Rexe, tak jsem i přes velikánský hlad na něj čučela se zájmem, páč bych si hned sežrala ty párky a pak bych měla tak leda prd. Pomalinku jsem usrkávala kofolu, jak kdyby pálila jak banda čertů, aby jsem si jó nemusela poroučet další (byl konec výjezdu a mě cinkalo v kapse pár drobných, které musely vydržet ještě dvě hodiny). Ono sa říká, do hospody bez peněz nelez... Ale mě se fakt nechtělo kdesik sa trmácet v dešťu.

Ale dobře mě to vyšlo! Jen co zkončil Rex, začali procházet kolem mého okna promočení a vyčerpaní studenti. Ti, co se nejvíce těšili do hospody, šli jako první. V hospodě jsme srazili stoly v jeden, děcka si naporoučela ty utopence, párky, čaj nebo kafe. Někteří všechno dohromady. Hospůdka ožila příběhy, které se staly po cestě, co všechno studenti viděli a neviděli, co mají vyfocené a kdo má promoklejší hábit a kdo kde má kdejakou ďuru v pláštěnce. Na stůl se sázely karty a už to fičelo.

Deset minut před odchodem se připlazila 16. skupina, holky nasrané a jaksik podezřele ztichlé a ke všemu asi z deseti holek přišly jen 4. Na to jsme přišli až při sčítání lidu při odchodu.

Moje 17. skupina s panem docentem K. trčela celou dobu e stanici a tam tak nějak trochu schli. Nikdo jim to nezáviděl. Měli hlad, byli promočení a zubožení neustálým docentovým ponoukáním, že jsou neschopní a že na této škole nemají co dělat.

Záchraná stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích

Tady už jsme se potkali úplně všichni. Marťa jako správná trhovnice vyvolávala:

"Kdo chce poslední suchý toustový chlebáááá?"

Chleba se vypařil jen se po něm zaprášilo a hned si mě začaly děcka stěžovat... Jak je pořád drbal, jak byl na ně zlej, že jim skoro ani přestávku nechtěl udělat, ...

Poté nás přivítal velmi milý pan Kašinský a začal vyprávět o programu Návrat orla skalního do Čr. Orel je velice vnímavý k tomu, kdo jej vychovává. Pokud je to člověk, mládě orla jej považuje za svého rodiče a v dospívání si pak vybírá partnera podle svého "rodiče". Proto ošetřovatelé manipulují s orly co nejméně to jde a ještě k tomu s kuklami na hlavách, aby je nebylo poznat.

Mnoho z ptáků, kteří přišli kúrazu jsou ve stanici na dožití, nemohou se vrátit zpět do volné přírody. Mé sympatie si získal pár poštolek, který vychovával cizí mláďata vypadená z hnízd. Tento pár se ochotně a statečně staral o jakákoli mláďata, která jim ošetřovatelé podstrčili.

Věděli jste, že krkavec (Corvus corax L. - Corvidae) patří do řádu pěvci? Možná, že ano. Ale určitě nevíte proč? Možná, že tomu bylo úplně stejně jako u havrana. Krkavci jsou velmi inteligentní zvířata. Dokonce by se dalo říct, že inteligentnější než psi. Pokud chcete doma chovat krkavce, nejdříve byste měli vědět, že krkavec je velmi nebezpečné zvíře. On je totiž tak trochu jako špatně vychovaný pes. Musíte ho také tak vychovávat - jako psa. On ví velice dobře, co si může a nemůže dovolit, pokud mu to dáte jasně najevo a budete důslední. A při pohledu na jeho mohutný a silný zobák už nebudete pochybovat. Exemplář ve stanici se sem dostal za trest. Policie ho musela zabásnout. Jednou se přiloudil na zahradu, kde jedna rodinka v poklidu grilovala. A to víte, byli pohostinní, takže i krkavec si přišel ke svému soustu. Jenže ta pohostinnost se jim vymstila. Krkavec si totiž zvykl na rodinu a začal si dobývat své místo. Když se mu něco nelíbilo, začal napadat a hlavně děti. Krkavci jsou však při správné výchově výborní společníci a můžete je klidně v rámci možností naučit i mluvit. Věděli jste, že krkavec je jedno z mála zvířat, která se umí poznat v zrcadle? Takovou schopnost mají například někteří primáti a delfíni. To pes nedokáže.

Opět se potvrdil můj výzkum na Střední škole ve spolupráci s panem Mgr. Vermouzkem. Zaujala mě zvláště problematika ptáků zasažených elektrickým proudem. Dnešní stožáry jsou jen z velmi mála procent zabezpečeny proti takovýmto velice hnusným a krutým zranění. A přitom stačí tak málo. Takový úraz vzniká tak, že si pták (většinou dravec) sedne na stožár a tím, jak přistává a manévruje křídly se dotkne drátů když zároveň usedá. Takovou šlupku bych vám nepřála. A přesto někteří z nich přežijí. Bohužel. Ta smrt je velice pomalá a bolestivá. Ptáci si v agonii vytrhávají kusy peří i s kusy masa až jim zůstane jen holá kost. Velmi často se stává, že pomoc přijde pozdě. Rány se začínají hemžit červy a zvíře umírá ve velkých bolestech velmi pomalu. Nakonec uhyne na sepsi a vyhladovění. Ptáci po zasažení elektrickým proudem, kterým se dostane včas pomoci se už nikdy nemohou vrátit zpět do volné přírody. A stačí tak málo. Stačí jen vystavět stožáry se šikmými větvemi místo s těmi vodorovnými. Stačí na ně instalovat umělohmotné bodce, které zabrání usednutí ptáka na stožár.

Pak jsme se ještě podívali na živoucí zahradu plnou úkrytů pro samotářské včely a jiný hmyz, netopýry, ještěrky a v rybníčku také různých druhů plžů (které se mi vykouřily z hlavy). Také jsme si popovídali o chráněném kriticky ohroženém rostlinném druhu kotvice plovoucí (Trapa natans L. - Lythraceae). Ve zdejších biotopech se jí ale daří natolik, že ji museli kolegové z rezervace likvidovat. Takový malý paradox. Kotvice je vázána na vodu. Jejím plodem je takový rohatý oříšek na jehož trnech (většinou 4) se nacházejí zpětné háčky, které velice dobře plní svůj účel roznášení semen. Přichytnou se absolutně na cokoli.

Nakonec nám pan Kašinský donesl, ještě z inkubátoru vyhřátá dvě mláďata veverky (Sciurus vulgaris L. - Sciuridae).

"Vždycky když donesu tyhle dva prcky, ve všech světových jazycích je stejná odezva: Jééééééé!"

Usmíval se pan Kašinský. (Ano ano, na zoologickou exkurzi jeli i studenti anglického studijního programu z různých zemí.)

Prosba

Ve stanici jsme se také podívali na vajíčka hnízdících ptáků, které nám pan Kašinský ukazoval pomocí odrazu ze zrcátka. Ve stanici také hnízidil pan čáp bílý (Ciconia ciconia L. Ciconiidae) se svou manželkou. A přišli se na nás zvědavě podívat další případy lidské nevědomosti a hlouposti. Odrostlá mláďata - srny (Capreolus capreolus L. - Cervidae). Tyto srnky (byly tam asi 4?) se do stanice dostaly díky aktivním lidem, kteří si mysleli, že jsou osamocené a že se o ně matka nestará. I tak je vzali s sebou a "postarali" se o ně. Jedna srnečka byla výrazně zakrslá i přesto, že byla už dospělá. V důsledku vyhladovění víc nevyrostla.

A proto vás prosím milí záchranáři. Příště až uvidíte osamělé mládě ať už srnky nebo zajíce nebo jiného divokého zvířete, nesahejte na něj a v žádném případě se o něj nechtějte postarat u sebe doma nebo ho předat do záchranné stanice. Nikdo se totiž neumí postarat o tyto mláďata lépe než jejich matky, i když to tak na první pohled nevypadá. Zbytečně byste je odebrali z volné přírody jejich maminkám a zbytečně byste přidělávali už tak zaměstnané ošetřovatele ze záchrnaných stanic.

A to nejlepší na konec: Šedý mořský vlk Matylda :-D

(V pozadí je pan Kašinský)

Odjezd domů

Na odjezdu domů není nijak nic zlváštního, až na to, že se děcka nestihly převlíknout do čistého oblečení a z výjezdu jeli jak staří pardi zadělaní. Tedy až na mně. Já jediná jsem dojela domů suchou nohou a v riflích. Na odjezdu domů není nic zajímavého, páč celou cestu jsem za doprovodu Nightwishů pospávala  na odloučeném dvojsedadle vpředu (to ten zápal plic).

Jak tak na to moje povídání zpětně koukám... Míchá se mi tu spisovná čeština (to jak jsem chtěla vypadat vzdělaně) s mojí Moraffštinú... Tož to už předělávat teda nebudu.

Pozn.: Jelikož můj fotoaparát zrovna stáffkoval, poskytla mi fotografie (dobrovolně) moje spolužačka.